Článek
Příští rok se vdávám. Můj snoubenec Pavel má patnáctiletou neteř Kačku, jedinou v celé naší široké rodině. Abychom se trochu sblížily a zapojila jsem ji do dění, napadlo mě, že bych ji požádala, jestli by mi nešla za družičku. Souhlasila.
Před pár týdny jsme jeli za Pavlovou rodinou na Moravu, abychom probrali detaily svatby. Všimla jsem si, že Kačka od naší poslední návštěvy ještě víc tíhne ke klučičímu stylu – volné mikiny, džíny, žádný make-up. Když přišla řeč na šaty pro družičky, viděla jsem, jak okamžitě znervózněla.
Její matka, moje budoucí švagrová Petra, a babička do ní okamžitě začaly rýt. Že by se měla víc snažit být ženská, že by si měla konečně učesat vlasy a jaké by to bylo hezké, vidět ji jednou jinak. Ve mně to vřelo. Jako bych slyšela ozvěny vlastního dospívání, kdy do mě moje příbuzné neustále hučely kvůli mému „klučičímu“ vzhledu.
Poslední kapkou byla Petřina poznámka: „No konečně tě jednou uvidíme oblečenou jako holku.“ Podívala jsem se na Kačku. V jejím pohledu byla směsice ponížení, studu a smutku. V tu chvíli jsem v ní viděla sama sebe v patnácti. A věděla jsem, že nemůžu mlčet.
Otočila jsem se přímo na Kačku a s úsměvem jsem naprosto ignorovala zbytek místnosti. „Víš co, Kači? Moje svědkyně si na svatbu bere kalhotový kostým, ne šaty,“ řekla jsem klidně. „Všem družičkám jsem dala na výběr, ať si vezmou cokoliv, v čem se budou cítit dobře, hlavně když to bude v barvě svatby.“
Vytáhla jsem telefon a začala jí ukazovat fotky, které mi poslala kamarádka. Overaly, dámské smokingy, kalhotové kostýmy. „Můžeš si vzít úplně cokoliv,“ pokračovala jsem. „Klidně i džíny a tenisky, jestli ti to bude nejpohodlnější. Je to svatba, ne módní přehlídka. Nejdůležitější je, abychom si to užili a ty ses cítila skvěle.“
Kačce se viditelně ulevilo a v očích se jí objevil záblesk naděje. Zato její matka zrudla vzteky. Od té doby je dusno. Petra volala Pavlovi a dožadovala se, aby na mě zatlačil a donutil mě nařídit všem družičkám šaty, aby si je Kačka „musela vzít taky“.
Můj snoubenec je na mé straně, je mu úplně jedno, co bude mít Kačka na sobě. Ale samozřejmě se taky nechce na vlastní svatbě hádat s celou rodinou. Já ale vím, že neustoupím. Možná je to jen na jeden den a možná by byl v rodině klid. Ale já nemůžu být další dospělá v řadě, která bude nečinně přihlížet, jak se někdo trápí kvůli tomu, jaký je. Ne potom, co jsem si sama prožila.
Když jsem se zastala Kačky, nezastala jsem se jen jí. Zastala jsem se i té patnáctileté Martiny, kterou ve mně její pohled probudil. A tu už zklamat nemůžu.
Měla Martina právo „převálcovat“ rodiče, nebo udělala správnou věc, když se zastala své budoucí neteře? A jak důležité je nechat dospívající, aby si našli vlastní styl? Pošlete mi svůj názor na pribehy.kral@seznam.cz.
Zdroje
