Článek
Je úterý večer, sedím ve svém bytě v Praze a snažím se setřást pachuť dnešního dne. Šéfka v práci smetla moje oprávněné obavy ze stolu s poznámkou, že jsem „zbytečně dramatická“. A ta dvě slova ve mně odemkla Pandořinu skříňku plnou vzpomínek, které se derou na povrch s ošklivostí starých, nezahojených jizev.
Najednou mi není devětadvacet, ale dvanáct. Jsme na chatě na Sázavě. Celý den prší, je zima a já nechci jít s ostatními na túru. Chci si jen zalézt s knížkou pod deku. Když to řeknu, otec obrátí oči v sloup. „Zase kazisvět,“ utrousí a máma přisadí: „Proč nám musíš kazit každý výlet?“ Celou dobu, co mě pak vláčejí promočeným lesem, na mě otec dělá přehnané škleby a ukazuje ostatním: „Podívejte se na naši smutnou princeznu.“ Nejsem smutná. Jsem ponížená.
Ta vzpomínka přivolá další. Je mi čtrnáct, ležím v posteli uprostřed dne a nemám sílu vstát. Máma vejde do pokoje. „Co se válíš? Jestli jsi unavená, máš chodit spát dřív.“ Jsem na sebe tak pyšná, že jsem konečně našla ta správná slova. Podívám se na ni a řeknu: „Nejsem fyzicky unavená. Jsem jen… emočně vyčerpaná.“ A máma se začne smát. Tak hlasitě a upřímně, jako by slyšela ten nejlepší vtip na světě. Zavolá do obýváku na tátu, který se přijde podívat, co je k smíchu. „Představ si, Míša je emočně vyčerpaná!“ směje se máma a táta se k ní přidá. „Počkej, až budeš v našem věku, to teprve uvidíš!“
A pak ta nejhorší. Ta nejhlouběji pohřbená. Je mi šest, možná sedm. Stojím v předsíni, oblečená do školy, a pláču tak, že sotva dýchám. Nechci tam jít. Nechci nikam. Nechci nic. Vzlykám a říkám mámě tu strašnou větu, které sama nerozumím: „Já nechci žít.“ Čekám pohlazení. Čekám objetí. Místo toho se její tvář stáhne do zlé, tvrdé masky. „Jak se opovažuješ něco takového říct?!“ sykne na mě. „My se pro tebe můžeme přetrhnout, obětujeme ti všechno, a ty si ničeho nevážíš! Jsi nevděčná!“
Nebylo důležité, proč šestileté dítě říká, že nechce žít. Důležité bylo, že tím urazilo city dospělého.
A takhle to šlo celý život. Každá moje emoce byla chyba. Můj strach byl hysterie. Můj smutek bylo drama. Moje únava byla vtip. Moje nespokojenost byla nevděk. Pomalu a jistě mě naučili, že kompas, který mám uvnitř, je rozbitý. Že mu nesmím věřit.
Takže když mi dnes moje šéfka řekla, že jsem dramatická, slyšela jsem v tom ozvěnu všech těch hlasů z minulosti. A i když můj dospělý mozek ví, že mám pravdu, ta malá, ponížená holka uvnitř se zase ptá: A co když ne? Co když jsem opravdu jen přecitlivělá? Co když si to všechno jen namlouvám?
Tohle je dědictví mé výchovy. Věčná, hlodavá pochybnost o sobě samé. A já dnes večer nevím, jak s ní bojovat. Vím jen, že se cítím strašně sama.
Vysmívali se vašim pocitům? Říkali vám, že jste ‚dramatičtí‘ nebo ‚nevděční‘? Nejste v tom sami. Podělte se o své vzpomínky na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je největší úlevou slyšet, že se to nestalo jenom vám.
