Článek
Už pár měsíců se vídám s Evou. Je jí třiadvacet, je chytrá, vtipná a já jsem z ní naprosto unešený. Všechno je skvělé, až na jednu věc. Kdykoliv se náš večer stane intimnějším, je nesvá. Vyhýbá se svlékání, vždycky chce zhasnout, je nervózní. Přisuzoval jsem to ostychu a neřešil to. Nechtěl jsem na ni tlačit.
Minulý týden jsem se ale od našeho společného známého dozvěděl něco, co mi všechno vysvětlilo. A ne, nebyl to pro mě šok v tom negativním smyslu. Byl to šok, který mi zlomil srdce z úplně jiného důvodu.
Eva je trans žena. Narodila se jako muž, ale už dva roky prochází hormonální terapií. Operaci, tu finální, ještě nepodstoupila.
První věc, která mě napadla, nebyla „fuj“ nebo „konec“. Bylo to: „Chudák holka.“ Musí žít v příšerném strachu. Strachu z odmítnutí, z nepochopení, ze zhnusení. A ten strach jí brání, aby se mi svěřila s tím nejzásadnějším o sobě.
A já teď přemýšlím jen nad tím, jak jí dát najevo, že se bát nemusí.
Pro mě je to Eva. Ta úžasná žena, se kterou se směju, se kterou si rozumím. To, čím byla předtým, nebo jaké má tělo pod oblečením, na mých citech vůbec nic nemění. Jsem heterosexuál, jsem na holky. A ona je pro mě holka. Tečka. To, že ještě nebyla na operaci, je jen detail. Věřím, že bychom našli způsob, který by vyhovoval nám oběma.
Najednou chápu její nervozitu. Její ostych. Všechno do sebe zapadá. A mně je tak líto, že si musí procházet takovou úzkostí. Že se bojí, že když mi odhalí svou pravdu, já ji odkopnu.
Nemůžu za ní jen tak přijít a říct: „Hele, vím to a je mi to jedno.“ Tím bych jí dal najevo, že někdo jiný vyzradil její tajemství, a zahnal bych ji do kouta. To nechci. Musí mi to říct sama, až bude připravená. Až mi bude stoprocentně věřit.
Mým úkolem teď je vytvořit prostředí, kde se bude cítit tak bezpečně, že ten strach zmizí. Nebudu tlačit na intimitu, na kterou není připravená. Místo toho jí budu ještě víc ukazovat, jak moc si jí vážím, jak moc ji respektuju a jak moc ji mám rád.
Chci, aby věděla, že se mnou může mluvit o čemkoliv. Že u mě nenajde odsouzení, ale otevřenou náruč.
Miluju ji. A udělám všechno pro to, aby se cítila milovaná a přijímaná přesně taková, jaká je. Protože je úžasná. A já doufám, že mi jednoho dne bude věřit natolik, aby mi to řekla sama. A já jí budu moct říct, že už to dávno vím a že se vůbec nic nemění.
Řešili jste někdy ve vztahu velké tajemství nebo strach ze svěření se? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz.
