Článek
Před pár lety jsem si přivydělával na brigádě v jedné místní pekárně. Nebyla to žádná velká sláva. Moje práce spočívala hlavně v uklízení. Umýval jsem plechy, drhnul podlahy a obecně likvidoval všechen nepořádek, který se v takovém provozu za den nadělá. Byla to dřina, ale peníze byly dobré a já jsem se nikdy nebál práce. A naučil jsem se tam jednu důležitou věc: nikdy se nehádejte se šéfem, který si myslí, že ví všechno nejlíp. Prostě ho poslechněte.
Jednoho dne se stala malá nehoda. Některý z pekařů nešikovně upustil velkou nádobu s malinovou náplní. A ta náplň vystříkla na zeď hned vedle umyvadla. Byla to sytě červená, lepkavá pohroma na krásné, bílé stěně. Moje šéfová si mě zavolala a přikázala mi, abych ten nepořádek uklidil.
Vzal jsem si tedy špachtli, hadr, kýbl s vodou a pustil se do práce. Silnou, lepkavou vrstvu náplně jsem opatrně oškrábal. Pak jsem zeď umyl a vydezinfikoval. Všechno šlo hladce, až na jednu věc. Ta malinová náplň byla jako radioaktivní. Okamžitě se vpila do barvy a na zdi zůstal obrovský, ošklivý, růžový flek.
O chvíli později přišla šéfová na kontrolu. Když uviděla ten flek, zamračila se. „Co to má být, Milane?“ zeptala se přísně. „Proč je to stále špinavé?“ Snažil jsem se jí to v klidu a slušně vysvětlit.
„Paní vedoucí,“ řekl jsem. „Ta náplň obarvila samotnou barvu. Už to nejde umýt. Kdybych začal drhnout víc, tak bych tu barvu sedřel úplně i s omítkou.“ Podíval jsem se na ni a čekal, že to pochopí. Že uzná, že některé skvrny prostě odstranit nejdou a že se to bude muset přemalovat.
Ale ona se na mě jen pohrdavě podívala. „Nevymýšlej si hlouposti,“ odsekla. „Jsi jen líný. Prostě to pořádně vydrhni! Chci, aby to bylo čisté!“ Její tón nepřipouštěl žádnou diskuzi. Věděla to nejlíp.
Podíval jsem se na ni, pak na ten flek, a pak zase na ni. V tu chvíli jsem se rozhodl. Nebudu se s ní hádat. Nebudu jí nic vysvětlovat. Splním její příkaz do posledního puntíku. „Jak si přejete, paní vedoucí,“ řekl jsem s naprosto klidným výrazem.
Odešel jsem do skladu a vrátil se s tím nejlepším, co jsem tam našel: s tvrdým kartáčem a drátěnkou. Namočil jsem drátěnku do vody se saponátem a s chutí jsem se pustil do práce. Drhnul jsem. Ze všech sil.
Nejdřív začal růžový flek pomalu mizet. Ale s ním začala mizet i bílá barva kolem něj. Drhnul jsem dál. Barva se začala loupat v malých kouscích. Pod ní se objevila šedá, ošklivá omítka. Ale já jsem nepřestával. Šéfová přece řekla, ať to pořádně vydrhnu.
Asi po deseti minutách usilovné práce bylo dílo dokonáno. Růžový flek byl pryč. Místo něj teď na zdi zela obrovská, mokrá, šedá díra. Vypadalo to stokrát hůř než předtím, ale můj úkol byl splněn. Skvrna byla pryč. S pocitem dobře vykonané práce jsem uklidil nářadí a šel se věnovat mytí nádobí.
Asi o půl hodiny později jsem slyšel z pekárny křik. Byla to šéfová. Zřejmě si všimla výsledku mé usilovné práce. Přišla za mnou do umývárny, v obličeji rudá vzteky. „Milane, co jsi to udělal?!“ ječela na mě. „Ty jsi mi úplně zničil zeď!“
Zastavil jsem se v práci, otřel si ruce do zástěry a s tím nejnevinnějším výrazem jsem se na ni podíval. „Ale paní vedoucí,“ řekl jsem. „Já jsem jen udělal přesně to, co jste mi přikázala. Řekla jste, ať to pořádně vydrhnu. Tak jsem to pořádně vydrhnul.“
Zůstala na mě jen zírat s otevřenou pusou. Věděla, že mám pravdu. Věděla, že to byla její chyba, její hloupost a její arogance. Ale samozřejmě to nikdy nepřiznala. Jen si něco naštvaně zamumlala a uraženě odkráčela.
Druhý den musela zavolat malíře, aby celou zeď oškrábal a znovu natřel. Stálo ji to mnohem víc peněz a starostí, než kdyby mě prostě poslechla. Od toho dne mi už nikdy do mé práce nemluvila. Byla to pro ni drahá, ale doufám, že účinná lekce. A já jsem se naučil, že někdy je nejlepší způsob, jak vyhrát hádku se šéfem, prostě ho poslechnout na slovo.
