Článek
Devět let. Devět let jsme manželé. Máme spolu syna Davídka a byt na Proseku, který jsme si zařídili přesně podle svých představ. Myslela jsem si, že máme pevný, možná trochu všední, ale stabilní vztah. A pak, minulý týden, se celý tenhle můj svět zhroutil jako domeček z karet.
Petr za mnou přišel s vážnou tváří. Žádná hádka, žádný křik. Jen ticho, které věštilo bouři. A pak to řekl. Že si myslí, že se zamiloval. Že už pár měsíců prožívá citový románek se svou kolegyní z práce.
Zpočátku jsem ani nechápala, co to znamená. Říkal, že se jí nikdy romanticky nedotkl. Že má city k nám oběma, ale samozřejmě by si vždycky vybral mě, naši rodinu.
Ale jak mluvil dál, z té „citové nevěry“ se začal klubat mnohem ošklivější příběh. Nebylo to jen pár nevinných obědů. Byly to měsíce neustálého psaní zpráv. Byla to dvě tajná „rande“. A pak ta nejhorší rána – sexting a posílání nahých fotek.
Říkal, že se necítil provinile, protože to byla „nehoda“. Že to neplánoval a prostě se to tak nějak stalo. Ta jeho omluva, to jeho zlehčování, to bolelo snad ještě víc než samotná zrada.
A ona? Ta holka? Je jí něco přes dvacet. Je krásná, bezdětná, bezstarostná. A teď má kousek srdce mého muže. Kousek, který by měl patřit mně a našemu synovi.
Dívám se na sebe do zrcadla a vidím unavenou ženskou před čtyřicítkou. Strie na břiše, vrásky kolem očí od probdělých nocí, když byl Davídek malý. A pak si představím ji. Mladou, svěží, s celým životem před sebou. Jak jí mám konkurovat? Co jsem dělala špatně, že hledal útěchu a vzrušení u ní?
A pak mě napadne ta strašlivá, ale upřímná myšlenka. Bylo by to mnohem snazší, kdyby se s ní jen jednou vyspal. Kdyby to byl jen sex. Tělo. Zrada těla se dá možná odpustit. Ale jak mám odpustit zradu duše?
On s ní nesdílel jen tělo. On s ní sdílel své myšlenky, své pocity, svou intimitu. Vybudoval si s ní citové pouto v digitálním světě zpráv a fotek, zatímco já vedle něj spala v naší společné posteli.
A tohle vědomí mě ničí.
Slíbil, že to ukončí. Zablokoval si ji na všech sociálních sítích, přísahá, že už jí nenapíše ani čárku. Ale co je to platné? Z práce odejít nemůže, nemůžeme si to dovolit. Takže ji bude vídat dál. Každý den. V té své kanceláři na Chodově, kde to všechno začalo.
Jak mu mám znovu věřit? Jak mám usínat s klidem, že se to neděje znovu? Miluju ho. Nechci rozbít naši rodinu. Ale cítím se zlomená. Jako by mi někdo vzal kus mě samé a dal ho jiné ženě. A já nevím, jestli ho někdy dostanu zpátky.
Otřásla vaším vztahem nevěra, která nebyla jen fyzická? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je nejtěžší bojovat s démony, které nelze vidět.
