Článek
Připravujeme s Janou svatbu, už jen pár dní zbývá a já se nemůžu dočkat, až si ji vezmu. Jsme oba hrozně natěšení, i když je to kolem toho šílený frmol. Co mi ale vážně leží v žaludku, je situace s mým bráchou Petrem.
Petr je gay. V naší rodině to víme jenom já a rodiče. Pocházíme z takové té staré školy, kde se o určitých věcech prostě nemluví a spousta příbuzných, hlavně babičky, dědové a někteří tety a strýcové, žijou tak trochu v minulém století. Mladší část rodiny, bratranci, sestřenice, ti jsou v pohodě, žijou v realitě.
Petr má asi půl roku kluka, Tomáše. Je to super chlap, fakt jsem rád, že Petr našel někoho tak fajn. Jenže je to tak trochu tajemství, protože Petr se v rodině ještě nepřiznal. Už roky mu říkám, ať s tím jde ven, vím, že ho to stresuje, to skrývání. Myslím, že by se mu ulevilo, a navíc si myslím, že to spousta lidí v rodině stejně tuší. Ale on nechce, bojí se dramatu a toho, že část rodiny to nevezme. Já to vidím jinak – čím dřív zjistíš, kdo jsou ti idioti, tím dřív je můžeš odstřihnout. Nemám zájem mít v životě lidi, kteří by nepřijali mého bratra takového, jaký je.
Ale je to jeho rozhodnutí, ne moje, takže zatím mlčí. Teda mlčel, až do před pár týdny, kdy mi řekl, že chce na svatbu přijít s Tomášem. To mě teda dost zaskočilo. Jako by z nuly přešel na sto během vteřiny.
Kdyby to byla jakákoli jiná příležitost, jasně že bych ho podpořil. Ale moje svatba? Nemyslím si, že zrovna tohle je ten správný den na takový coming out před celou rodinou. Umíte si představit to drama, ty pohledy, ty řeči? A hlavně, nechci, aby se pozornost odvedla od Jany. Je to přece její den. A já se nechci na vlastní svatbě stresovat tím, co kdo řekne nebo udělá. Myslím, že to je docela pádný důvod.
Zeptal jsem se ho, proč zrovna svatba. Řekl, že chce oslavit lásku s těmi dvěma nejdůležitějšími lidmi v jeho životě – se mnou a s Tomášem. To mě úplně zabilo. Pro Petra bych se klidně popral s celou rodinou a už bych s nimi nikdy nepromluvil, kdyby bylo třeba. Ale svatba má být oslava, ne rodinná bitka. A tohle nemůžu udělat Janě, mohlo by nám to zkazit celý den, možná i budoucnost.
Janě jsem o tom ani neřekl, už takhle je dost ve stresu z příprav, nechtěl jsem jí přidělávat starosti. S těžkým srdcem jsem ho poprosil, jestli by na svatbu nemohl přijít sám, a že doufám, že to pochopí. Rozbrečel se a odešel, aniž by cokoli řekl.
Druhý den mi přišla zpráva: „Neboj, přijdu sám.“ Zkoušel jsem mu volat, ale nezvedal to. Rodiče o tom asi nevěděli, nic neříkali. Po pár dnech mi zavolal zpátky, mluvili jsme spolu. Řekl, že mou stranu chápe, ale je to mezi námi pořád divné.
Je to ta nejhorší situace, v jaké jsem kdy byl. Jsem sobec, že jsem to takhle udělal? Vím, že problém by nezpůsobil Petr, ale ty poznámky a pohledy od některých tetiček a strýčků. Je to jedno, utrácíme za tu svatbu spoustu peněz, plánovali jsme ji dlouho, Jana do toho dala srdce i duši. Nechci vidět svou nevěstu nebo mámu brečet, nebo nějakého hloupého strýce urážet mého bratra. Kdykoli jindy bych Petra v jeho rozhodnutí přiznat se podpořil. Kdyby se to stalo i na svatbě, jasně že bych se ho zastal. Ale jde o to, že NE NA SVATBĚ. A mimochodem, MŮJ BRATR NENÍ ŽÁDNÝ SOBEC. Vůbec ne.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
