Článek
Minulý týden jsem si zařizovala nějaké pochůzky po městě. Jak jsem tak šla, probírala jsem si v hlavě ten dlouhý seznam úkolů, co mě ještě čekají. Takže jsem se nemračila, ale ani neusmívala. Můj obličej byl prostě v neutrální poloze.
Zničehonic se ke mně začal blížit nějaký muž. Když jsme se míjeli, prohodil ke mně: „Usmějte se, mohlo by být hůř.“
Zastavila jsem se. Chvíli jsem na něj jen zírala a pak jsem řekla: „Moji rodiče měli nehodu. Máma zemřela na místě. Tátu zítra odpojíme od přístrojů.“
Ten chlap vypadal jako robot, kterého někdo naráz vypnul. Obličej mu spadl. Zíral jako jelen v záři reflektorů. Koktal a zadrhával. Bylo vidět, že se zoufale snaží vymyslet, co na to říct, a když na nic nepřišel, otočil se a rychlou chůzí skoro utekl pryč.
Moji rodiče jsou oba v naprostém pořádku. K žádné nehodě nedošlo. Ale neuvěřitelně mě vytáčí, když si lidé myslí, že mají právo diktovat ostatním, jak se mají cítit a jaký výraz mají mít ve tváři, zvlášť když vůbec netuší, co se v jejich životech děje. Je to neužitečné a povýšené. Představte si, že řeknete někomu, komu právě diagnostikovali smrtelnou nemoc: „Usmějte se, mohlo by být hůř.“ Nebo někomu, kdo přišel o dítě, byl propuštěn z práce nebo se jinak potýká s hroznou situací…?
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
