Článek
Před pár lety jsem pracoval jako ajťák pro velkou firmu. Naše kanceláře byly v Praze, ale měli jsme na starosti i podporu pro náš obrovský výrobní závod v Ostravě. A právě ten závod byl klíčový. Každé ráno přesně v sedm se tam rozjížděly výrobní linky a bylo naprosto nezbytné, aby v tu chvíli fungovaly všechny počítačové systémy a datové připojení. Pokud ne, stovky dělníků by nemohly pracovat a firma by přicházela o obrovské peníze.
Proto jsem si zavedl jednoduchý systém. Chodil jsem do práce už na sedmou ráno. Každý den jsem v tu kritickou chvíli seděl u počítače a kontroloval, jestli v Ostravě všechno naběhlo, jak má. Když byl nějaký problém, okamžitě jsem ho vyřešil. A protože jsem chodil do práce o hodinu dříve, odcházel jsem také o hodinu dříve, tedy ve čtyři odpoledne. Vedení to léta chápalo a nikdy s tím nebyl problém. Až do chvíle, kdy jsme dostali novou manažerku.
Byla to jedna z těch manažerek, které o skutečné práci nic nevědí, ale milují pravidla a tabulky. A můj brzký odchod ve čtyři hodiny jí z nějakého důvodu ležel v žaludku. Zřejmě si myslela, že se jen tak flákám. A pak se stalo něco, co jí dalo záminku k tomu, aby zakročila. Jednoho dne měla její kamarádka z jiného oddělení v půl páté odpoledne nějaký drobný problém s počítačem. A já už jsem v práci samozřejmě nebyl.
Druhý den si mě zavolala do kanceláře a spustila na mě přednášku. Vůbec ji nezajímalo, že chodím do práce dřív kvůli továrně v Ostravě. To pro ni nebylo důležité. Důležité pro ni bylo, že její kamarádce v půl páté nikdo nepomohl. A tak mi s vážnou tváří oznámila nové pravidlo.
„Od zítřka, pane Mirku,“ řekla přísně, „je vaše pracovní doba od osmi do pěti. Jako pro všechny ostatní. Musíte tady být až do pěti hodin.“ Snažil jsem se jí to vysvětlit. Ptala jsem se jí, co se stane, když se v sedm ráno něco pokazí v té továrně. Kdo to opraví, když já budu teprve vstávat z postele?
Jen mávla rukou. „To se nestává tak často. A i kdyby, tak prostě přijedete později.“ Její arogance a neschopnost pochopit priority firmy mi vyrazila dech. Bylo mi jasné, že se s ní nemá smysl hádat. „Dobře, paní manažerko,“ řekl jsem. „Jak si přejete.“ A rozhodl jsem se, že její hloupé pravidlo budu dodržovat. Do puntíku.
A tak začal můj nový režim. Každé ráno jsem si přispal. V klidu jsem se nasnídal a do práce jsem přijížděl na osmou. Bylo to vlastně docela příjemné. Ale zároveň jsem měl neustále takový nervózní pocit v žaludku. Věděl jsem, že je jen otázkou času, kdy se něco pokazí. A nemusel jsem čekat dlouho.
Asi po dvou týdnech mi v sedm ráno zazvonil telefon. Ještě jsem ležel v posteli. Na displeji svítilo číslo vedoucího z ostravského závodu. Věděl jsem, že je zle. Zvedl jsem to a na druhém konci se ozval panický hlas. „Mirku, proboha, kde jsi?! Spadl nám celý systém! Nic nejede! Stojí nám tu celá výroba a stovky lidí nemají co dělat!“
S naprostým klidem jsem se posadil na postel. „Dobrý den, pane vedoucí,“ řekl jsem. „Rozumím. Právě jsem vstal z postele. Budu u vás v kanceláři asi tak za hodinu.“ Na druhém konci bylo slyšet jen šokované ticho a pak zaklení.
Oblékl jsem se, v klidu si uvařil kafe a vyrazil do práce. Nijak jsem nespěchal. Jen jsem dodržoval svou novou pracovní dobu. Když jsem konečně dorazil do kanceláře, byla tam už i moje manažerka a tvářila se, jako by se právě stala světová katastrofa. Okamžitě jsem se pustil do práce a asi za půl hodiny se mi podařilo systém znovu nahodit. Ale ta hodina a půl, co výroba stála, stála firmu obrovské peníze.
Nikdo mi k tomu potom nic neřekl. Nikdo se mi neomluvil. Žádná porada, žádné výčitky. Ale od toho dne se stal malý zázrak. Když jsem se kolem čtvrté odpoledne začal balit k odchodu, moje manažerka, která seděla nedaleko, se na mě vždycky jen podívala, ale neřekla ani slovo.
Tichou dohodou jsme se vrátili ke starému systému. Já jsem zase chodil na sedmou a odcházel ve čtyři. A už si nikdy nikdo nestěžoval. Někdy jsou ty nejdražší lekce pro manažery ty nejúčinnější. A já jsem byl vlastně rád. Dokázal jsem jim, že zdravý rozum je víc než nějaké hloupé pravidlo v příručce.
