Článek
Když jsem se před rokem konečně přestěhovala do své vlastní garsonky v Praze, byl to ten nejlepší pocit na světě. Po letech bydlení s rodiči na maloměstě jsem konečně měla své vlastní útočiště. Můj malý byt není žádný luxus, ale je to můj první, vlastní domov. Místo, kde mám svůj klid, své soukromí a svá pravidla. A právě toto moje malé království se nedávno stalo předmětem velké rodinné hádky, která mě teď nesmírně trápí.
Minulý měsíc jsem musela odjet na pětidenní služební cestu. Když se to dozvěděla moje mladší sestra Klára, okamžitě mi volala. Její přítel si zrovna našel novou práci v Praze a dojíždění z domu našich rodičů pro něj bylo prý hrozně únavné. A tak Kláru napadlo, že by si z mého bytu, když budu pryč, mohli udělat na těch pět dní hotel.
„Hele, když budeš pryč,“ začala, „mohli bychom u tebe s přítelem na těch pár dní zůstat? Je to blíž k jeho nové práci a ušetřil by spoustu času.“ Její žádost zněla tak samozřejmě, jako by žádala o sůl. Ale ve mně se okamžitě všechno sevřelo.
Představa, že by v mém malém, osobním prostoru byli jiní lidé, když tam nejsem, mi byla neuvěřitelně nepříjemná. Navíc, jejího přítele sotva znám. A co si budeme povídat, Klára nikdy nepatřila k těm, kteří by po sobě nechávali uklizeno. Byla jsem si jistá, že bych se vrátila do bytu, který bych nepoznávala.
A tak jsem jí slušně, ale pevně řekla ne. Nechtěla jsem to moc rozebírat, abych se vyhnula hádce. Prostě jsem jí řekla, že to bohužel nepůjde a že se omlouvám. Myslela jsem si, že to pochopí a že tím je věc vyřízená. Ale nebylo.
Když jsem se po pěti dnech vrátila z cesty, Klára se mnou sotva promluvila. Byla chladná a odtažitá. Věděla jsem, že je uražená. O pár dní později mi to konečně vmetla do tváře. Obvinila mě, že jí nevěřím a že se k ní chovám jako k nějaké cizí holce z ulice.
Snažila jsem se jí vysvětlit, že to není o ní osobně. Že si prostě jen chráním své soukromí a svůj prostor. Že nemám ráda, když v mém bytě někdo spí, když jsem pryč, i kdyby to byla moje vlastní rodina. Že je to pro mě prostě nepříjemný pocit. Ale ona to nechtěla slyšet.
A aby toho nebylo málo, postěžovala si našim rodičům. A ti se samozřejmě okamžitě postavili na její stranu. Zavolala mi máma a spustila na mě lavinu výčitek. „Veroniko, jak jsi to mohla udělat?“ začala. „Vždyť jsi jim mohla na těch pár dní pomoct! Rodina si přece musí pomáhat!“
Vysvětlovala jsem jí to samé, co Kláře. Ale bylo to jako mluvit do zdi. „A co je na tom?“ pokračovala máma. „Vždyť je to jen byt! A přítel Kláry se snaží postavit na vlastní nohy, měla bys ho podpořit!“ Cítila jsem se neuvěřitelně zrazená a nepochopená.
Proč je můj pocit bezpečí a soukromí ve vlastním domově méně důležitý než pohodlí přítele mé sestry? Proč musím já obětovat svůj klid, abych někomu „pomohla“? Vždyť nejde o záchranu života. Jde jen o to, že by nemusel na pár dní dojíždět.
Teď je u nás doma dusná atmosféra. Sestra se mnou nemluví, rodiče jsou naštvaní a já jsem za tu sobeckou a zlou, která nepomůže vlastní rodině v „nouzi“. Připadám si jako vyvrhel. A začínám pochybovat sama o sobě.
Opravdu jsem to tak přehnala? Měla jsem prostě zatnout zuby a klíče jim dát? Vím, že v hloubi duše jsem se rozhodla správně. Chránila jsem si své hranice a svůj domov. Ale když proti vám stojí celá vaše rodina a tvrdí vám, že jste se zachovali špatně, je těžké si udržet jistotu. Chtěla jsem jen klid, ale místo toho mám rodinnou válku.
