Článek
Před dvěma týdny se mi narodil náš první syn. S manželem Pavlem jsme byli v sedmém nebi. Zároveň jsem ale byla, a stále jsem, naprosto vyčerpaná. Šestinedělí je pro novou maminku peklo. Člověk nespí, všechno ho bolí, hormony lítají nahoru a dolů a jediné, na co se soustředí, je to malé, bezbranné stvoření, které je na vás plně závislé. V tomto zranitelném a citlivém období bych čekala od rodiny pomoc a podporu. Místo toho jsem se od své tchyně dočkala neuvěřitelného a sobeckého požadavku, který mi vyrazil dech.
Moje tchyně byla vždycky… svá. Energická žena, která musí mít všechno pod kontrolou. Už během mého těhotenství vedla zvláštní řeči. Stěžovala si, že si své děti moc neužila, protože musela hodně pracovat. Neustále opakovala, že se těší, až si to vnouče „opravdu užije“ a že to pro ni bude takový „druhý pokus“ v mateřství. Tehdy jsem nad tím mávala rukou a brala to jako neškodné řeči. Netušila jsem, jak doslova to myslí.
Včera večer k nám přišla na návštěvu. Chovala se k malému, obdivovala ho, jak je krásný. A pak, s naprosto klidným výrazem, jako by se ptala na počasí, mi oznámila svůj plán. Řekla, že by si chtěla malého na celých 24 hodin vzít k sobě. Prý aby si „znovu osahala rodičovství“ a abychom si my „nezvykli na nějaké špatné návyky“.
Chvíli jsem na ni jen zírala a myslela si, že jsem se přeslechla. Vzít si mé dvoutýdenní, plně kojené miminko na celý den a noc? Pryč ode mě? Aby si ona „zkusila být matkou“? Bylo to tak absurdní, sobecké a necitlivé, že jsem nevěděla, co na to říct.
„To v žádném případě,“ odpověděla jsem pevně, i když se mi třásl hlas. „To absolutně nepřipadá v úvahu. Je to dvoutýdenní novorozenec, plně ho kojím a teprve se sami učíme, jak se o něj starat. Nemůže být beze mě.“ Byla jsem přesvědčená, že každý normální člověk musí pochopit, že můj postoj je naprosto logický.
Ale moje tchyně není normální člověk. Místo aby se omluvila za svůj hloupý nápad, urazila se. Její tvář ztvrdla a v očích se jí objevil chlad. „Aha, takže ty mi bráníš v tom být babičkou,“ řekla vyčítavě. „Já jsem se tak těšila, že si to vynahradím, a ty mi upíráš mé právo! Tohle měl být můj druhý pokus!“
Do hovoru se vložil i můj manžel Pavel. „Mami, prosím tě,“ řekl jemně. „Nezlob se, ale Eva má pravdu. Je na to opravdu ještě moc brzy. Nejsme na to připravení.“ Snažil se být diplomatický, ale jeho matka už byla v ráži. Spustila hysterický pláč.
Začala na nás křičet, že jsme nevděční, že ona nám chtěla jen pomoct a my ji takhle odháníme. Že jí bereme její jedinou radost. Bylo to dokonalé citové vydírání. Když viděla, že neustoupíme, uraženě se sebrala a práskla za sebou dveřmi. Zůstali jsme s Pavlem stát v tichu, naprosto v šoku z toho, co se právě stalo.
Ale peklo teprve začalo. O půl hodiny později mi začal vibrovat telefon. Zpráva od Pavlovy tety. „Evo, co se to děje? Volala mi Marie celá uplakaná, že jí nechceš půjčit vnoučka. Měla bys jí to dovolit, dokud je malý, aby si vytvořili pouto, jinak se na tebe bude navždy zlobit.“
A pak další zprávy. Od sestřenice. Od strýce. Od celé jeho rodiny. Moje tchyně je okamžitě všechny obvolala a vylíčila jim srdceryvný příběh o tom, jaká jsem krutá a zlá snacha, která jí odpírá její jediné vnouče. Všichni mi psali, ať se nad sebou zamyslím a vyjdu jí vstříc. Nikdo z nich se nezeptal na mou verzi. Nikdo z nich se nepozastavil nad tím, jak šílený její požadavek vlastně je.
Teď tu sedím, v ruce držím své spící miminko a na mobil mi neustále chodí další vyčítavé zprávy. Jsem unavená, bolavá a hormony se mnou cloumají. Místo abych prožívala ty nejkrásnější a nejklidnější chvíle se svým synem, musím čelit tlaku a manipulaci celé rodiny.
Cítím se neuvěřitelně sama a zrazená. Můj sen o velké, milující rodině se rozplynul. Místo toho mám tchyni, která v mém dítěti vidí jen nástroj pro naplnění svých vlastních sobeckých tužeb. A rodinu, která se jí slepě zastává. Ale vím jednu věc jistě. I kdyby se na mě měli zlobit všichni na světě, své dítě jí nedám. Jsem jeho matka. A mou jedinou povinností je chránit ho. I kdyby to mělo být před jeho vlastní babičkou.
