Článek
S manželkou Marií jsme spolu dvanáct let. Brali jsme se mladí a prošli jsme si spolu vším, dobrým i zlým. Myslel jsem si, že náš vztah je pevný jako skála a že nás nic nemůže rozdělit. Až do letošního jara. Marie se vrátila z půlročního pracovního pobytu v zahraničí a já jsem doma přivítal cizí ženu. Všechno, co jsem miloval, bylo pryč. A já jsem brzy zjistil, že to nejhorší tajemství teprve čeká na své odhalení.
Ta změna byla vidět na první pohled. Začala se jinak oblékat, nosila drahé oblečení, měla nové vlasy a neustále chodila na drahou manikúru. Zpočátku jsem si říkal, že je to jen způsob, jak se vyrovnává s náročnou a stresující prací, kterou v cizině měla. Snažil jsem se být chápavý a trpělivý. Ale brzy se začaly objevovat další varovné signály, které už jsem ignorovat nemohl.
Na jejích sociálních sítích se objevil cizí muž. Říkejme mu Alex. Začal „srdíčkovat“ a komentovat každou její fotku. To by nebylo nic divného, ale já jsem ho vůbec neznal. A to bylo zvláštní, protože jsme s Marií měli společné přátele a vždycky jsme znali lidi z okruhu toho druhého. Když jsem se jí na něj zeptal, jen mávla rukou, že se potkali v práci a ať to neřeším.
Před čtyřmi měsíci mi oznámila, že její tým z toho zahraničního pobytu plánuje „společný piknik“. Byla kolem toho neuvěřitelně tajnůstkářská. V den pikniku se oblékla a namalovala, jako by šla na ples. A když si myslela, že ji neslyším, slyšel jsem ji, jak do telefonu říká kamarádce, jak je „jeden kluk roztomilý“. Odešla v jedenáct dopoledne a celý den se ani jednou neozvala.
Večer, kolem deváté hodiny, už jsem to nevydržel. Zapnul jsem v mobilu aplikaci na sdílení polohy. A moje srdce se zastavilo. Nebyla na žádném pikniku v parku. Byla v drahé italské restauraci v centru města. V tu chvíli se mi v hlavě rozezněly všechny alarmy. Udělal jsem to, co by udělal každý chlap na mém místě. Sedl jsem do auta a jel jsem tam.
A tam byli. Seděli u stolu pro dva, smáli se a dívali se na sebe tím způsobem, jakým jsme se na sebe dívali my před lety. Byla tam s Alexem. Neudělal jsem scénu. Jen jsem se otočil a odešel. Ale v tu chvíli jsem věděl, že je konec. Potřeboval jsem už jen důkaz. Neotřesitelný důkaz, který by nemohla popřít.
Zavolal jsem svému bratrovi a všechno jsem mu řekl. A on mi poradil geniální, i když trochu zákeřnou věc. Řekl mi o webových stránkách, které umožňují poslat anonymní upozornění na pohlavní nemoc. Přemýšlel jsem o tom několik dní. A pak jsem se rozhodl. Byla to má poslední možnost, jak zjistit pravdu bez ošklivých hádek a scén.
O pár dní později jsem to udělal. Z anonymní stránky jsem jí na mobil poslal zprávu. Stálo v ní: „Jeden z vašich partnerů byl pozitivně testován na pohlavní chorobu. Doporučujeme vám, abyste se také nechala otestovat.“ A pak jsem čekal.
Celý den mi k tomu neřekla ani slovo. Chovala se normálně, i když byla trochu nervózní. Čekal jsem, že za mnou přijde, ukáže mi tu zprávu a bude se ptát, co to má znamenat. Ale ona neudělala nic. A právě to ticho bylo tím největším důkazem. Později večer jsem se jí podíval do telefonu. A tam to bylo.
Odeslala Alexovi mizející zprávu přes WhatsApp. Stálo v ní jediné, zděšené slovo: „Nenakazil jsi mě?!“ V tu chvíli se mi potvrdilo všechno. Její první myšlenka nepatřila mně, jejímu manželovi. Její první myšlenka patřila jemu. Jejímu milenci.
Už jsem nepotřeboval víc. V tichosti jsem si začal zařizovat své věci. Našel jsem si nový byt, kontaktoval právníka. Ona si ničeho nevšimla. A pak, asi o týden později, jsem jí to oznámil. Řekl jsem jí, že se stěhuji a že podávám žádost o rozvod.
Do dnešního dne přísahá, že mě nikdy nepodvedla. Lže mi do očí, i když ví, že je konec. A já? Já jí nikdy neřeknu, jak jsem se dozvěděl pravdu. Nikdy se nedozví o té anonymní zprávě. Ať si žije ve svých lžích. Já už mám naštěstí jasno. A i když to bolí, je to osvobozující.
