Článek
Moje mladší sestra má celiakii. A nemyslím tím tu moderní „citlivost na lepek“, o které dnes mluví kdekdo. Myslím skutečnou, autoimunitní nemoc, která jí ničí život. Viděla jsem ji celé týdny trpět v křečích jen proto, že si v restauraci omylem kontaminovali jídlo nepatrným drobečkem mouky. Vím, co obnáší neustálý strach, čtení každé etikety a vysvětlování okolí, že to není jen nějaký rozmar. Právě proto mě tak neuvěřitelně rozzuřilo chování mé kolegyně Emy.
Ema k nám do práce nastoupila asi před rokem. A od prvního dne všem vyprávěla o svém strašlivém údělu – o své celiakii. Neustále si stěžovala, jak je pro ni těžké najít bezpečné jídlo. Když jsme si objednávali oběd, nutila restaurace, aby pro ni měnili rukavice a používali oddělené náčiní. Na každou poradu a firemní akci požadovala, aby jí vedení zajistilo speciální, drahé bezlepkové občerstvení.
Všichni jsme s ní soucítili. Byli jsme ohleduplní a snažili jsme se jí vyjít vstříc. Vždyť má vážnou nemoc, říkali jsme si. Nikdo z nás její diagnózu nezpochybňoval. Až do včerejšího firemního večírku.
Vedení objednalo pro všechny hromadu pizzy. A protože mysleli na Emu, speciálně pro ni objednali jednu velkou, extra drahou bezlepkovou pizzu z vyhlášené restaurace. Stála tam na stole, označená velkou cedulí „BEZLEPKOVÁ“, a čekala jen na ni.
Stála jsem zrovna ve frontě za Emou, když jsem si toho všimla. Místo aby zamířila ke své speciální pizze, s naprostou samozřejmostí si na talíř naložila dva obrovské trojúhelníky klasické, pšeničné pizzy s tlustým okrajem. Zůstala jsem na ni jen zírat. V první chvíli jsem si myslela, že se prostě spletla.
„Emo, promiň,“ řekla jsem jí tiše. „Nevzala sis omylem tu špatnou? Ta tvoje bezlepková je támhle.“ Čekala jsem, že se lekne a omluví se. Ale ona se na mě jen podívala s úsměvem a naprosto bezstarostně odvětila: „Ále, dneska to tak neřeším.“
Ta věta mě zasáhla jako facka. Vybavila jsem si všechny ty chvíle, kdy moje sestra trpěla bolestí. Všechny ty restaurace, kde jsme museli složitě vysvětlovat její stav. A tahle žena tady řekne, že to „dneska neřeší“? „Emo, ale s celiakií to přece nejde jen tak neřešit,“ řekla jsem už o něco hlasitěji. „To takhle nefunguje. To není dieta, kterou můžeš porušit.“
Náš rozhovor zaslechlo pár kolegů, kteří stáli poblíž. Ema zrudla a bylo vidět, že znervózněla. „No, já vlastně nemám úplně celiakii,“ začala koktat a najednou couvat. „Mám jen takovou citlivost na lepek. A někdy, když to jídlo vypadá fakt dobře, tak prostě podvádím.“
To už jsem se neudržela. „Podvádíš?“ zeptala jsem se jí. „Celý rok nám všem vyprávíš, že máš celiakii. Celý rok kvůli tobě firma utrácí peníze navíc za speciální jídlo. Nutíš restaurace, aby kvůli tobě dělaly speciální opatření. A teď najednou řekneš, že jenom podvádíš?“
Ema nevěděla, co na to říct. Jen si něco zamumlala, položila talíř s pizzou a uraženě odešla. Od té doby se v naší kanceláři rozpoutala malá válka. Ema všem vypráví, že jsem ji veřejně ponížila a „prozradila její zdravotní informace“. Pár kolegů si myslí, že jsem byla zlá a že jsem se chovala jako „jídlová policie“.
Ale spousta dalších stojí na mé straně. Jsou naštvaní, že jim Ema celý rok lhala a dělala ze sebe chudinku. Že zneužívala jejich soucit a laskavost. A já? Já si za svým stojím. Možná jsem to neměla řešit přede všemi. Možná jsem si ji měla vzít stranou.
Ale když jsem viděla tu její bezstarostnost, jakou moje sestra nikdy nemůže zažít, prostě jsem vybuchla. Lidé jako Ema totiž neuvěřitelně škodí. Kvůli nim pak ostatní nevěří těm, kteří mají skutečné, vážné zdravotní problémy. Kvůli nim si pak servírky v restauracích myslí, že celiakie je jen další módní výstřelek.
Udělala jsem to pro svou sestru. A pro všechny ostatní, kteří musí každý den bojovat se skutečnou nemocí, ne si ji jen vymýšlet pro pozornost. A za to se omlouvat nebudu.
