Článek
Jsme spolu šest let, z toho tři roky manželé. Náš vztah byl vždycky jako z příručky. Žádné velké hádky, skvělý sex, společné zájmy. Lenka pracuje v marketingu, já jsem ajťák na volné noze, takže jsem si mohl zařídit čas tak, abychom mohli konečně začít budovat rodinu. Těšili jsme se jako malí.
Loni v prosinci ale přišla ledová sprcha. Po několika měsících neúspěšného snažení mi diagnostikovali azoospermii. Zjednodušeně řečeno, mám ucpané trubky. Všechno se tvoří, jak má, ale nic se nedostane ven.
Doktoři nám ale dali naději. Je to řešitelné operací. Termín mi naplánovali na letošní červenec. Do té doby byla šance na otěhotnění, jak řekli, nulová. Absolutní nula.
Minulý týden se Lence zpozdila menstruace. Nedělal jsem si naděje. Vždyť je to nemožné, ne? Všechny moje „děti“ jsou přece uvězněné a čekají na červencovou amnestii.
Jenže pak přišla z koupelny. V ruce držela tři těhotenské testy. Na všech svítily dvě čárky.
Nejdřív jsem byl v šoku. Jak? Vždyť to nejde. Lenka byla ale tak neskutečně šťastná, její oči zářily. V tu chvíli jsem nedokázal zničit její radost svými pochybnostmi. Jen jsem ji objal a snažil se usmívat.
Ale teď odešla do práce a já sedím sám v našem bytě na Letné a mám pocit, že se zblázním.
Lenka mi nikdy nebyla nevěrná. Nikdy mi nedala jediný důvod k žárlivosti. Věřím jí víc než komukoliv na světě. A přece mi v hlavě křičí logika: „Nemůže to být tvoje. Podvedla tě.“
A mozek, ten zrádce, začal okamžitě pracovat. Začal lovit v paměti. Vybavovat si drobnosti, kterým jsem dřív nevěnoval pozornost.
Ty její večeře s klienty, ze kterých se občas vracela později večer. To je přece normální, ne? V marketingu se to tak dělá.
Jednou se vrátila a voněla úplně jinak. Místo svého oblíbeného citrusového parfému měla na sobě nějakou těžkou, květinovou vůni. Řekla, že jí v parfumerii dali vzorek. Uvěřil jsem jí.
Nebo tenkrát, když jsem na zamčené obrazovce jejího telefonu zahlédl zprávu na WhatsAppu. Bylo tam jen jedno jediné emoji: 😉. Předpokládal jsem, že je to od nějaké kamarádky.
Sakra, já nevím. Jsem na dně. Připadám si jako blázen, že o ní vůbec takhle přemýšlím. Ale ta čísla a fakta prostě nesedí.
V minulém vztahu mě podvedli. A ten starý, ošklivý pocit, ta nejistota, se teď vrací v plné síle.
Objednal jsem se na pondělí ke svému doktorovi. Abych se zeptal, jestli existuje byť jen teoretická, jednoprocentní šance, že nějaká zatoulaná spermie proklouzla blokádou.
Ale co mám dělat do pondělí? Lenka se za pár hodin vrátí domů, bude nadšeně plánovat dětský pokojíček a já… já se bojím, že se na ni nedokážu ani podívat, aniž bych v očích neměl tu strašlivou otázku.
Mám předstírat radost a dusit v sobě ten jed až do pondělí? Nebo jí mám zničit nejšťastnější den v životě svou paranoidní nejistotou? Co když se ukáže, že se stal zázrak a já ji obviním neprávem? Budu ten největší parchant na světě.
Pípnutí telefonu. Zpráva od Lenky.
„Zlato, dneska přijdu později, máme s klienty ještě jednu schůzku. Nečekej s večeří. Pusa.“
Zírám na ta slova. Na ta normální, nevinná slova. A cítím, jak se mi kolem krku stahuje ledová smyčka.
Nahlodává vás podezření, které si netroufáte vyslovit nahlas? Když se důvěra začne drolit, člověk je na všechno sám. Svěřte se se svým příběhem na pribehy.kral@seznam.cz a ulevte si od té tíhy.
