Článek
Když mi ve čtrnácti letech náhle zemřel táta, zhroutil se mi svět. Zůstala mi po něm jediná věc. Jeho stará, ohraná kytara značky Cremona. Neměla skoro žádnou cenu, pro sběratele byla bezcenná. Ale pro mě to byl ten nejcennější poklad na světě. Právě na ni mě táta učil hrát mé první akordy. Pokaždé, když jsem přejela prsty po jejích strunách, měla jsem pocit, že je zase na chvíli se mnou. Byla to jediná hmatatelná vzpomínka, která mi po něm zbyla.
Všichni v mém životě, a především můj snoubenec Pavel, věděli, co pro mě ta kytara znamená. Několikrát jsem mu říkala, že je to jediná věc, o kterou bych nikdy nechtěla přijít. Že je to nedotknutelný kus mého srdce. Myslela jsem si, že to chápe. Ale mýlila jsem se. A jeho nepochopení teď, tři týdny před naší svatbou, hrozí, že zničí úplně všechno.
Pavel v posledních měsících propadl nějaké zvláštní „uklízecí mánii“. Rozhodl se, že musíme žít minimalisticky a zbavit se všech „zbytečných“ věcí. Začal prodávat staré harampádí na internetovém bazaru. Prý abychom měli víc peněz na svatební cestu. Zpočátku mi to přišlo jako dobrý nápad. Až do minulého víkendu.
Vrátila jsem se v pátek večer unavená z práce a hned jsem si všimla, že něco chybí. Prázdný stojan na kytaru v rohu obývacího pokoje na mě zíral jako tichá výčitka. Nejdřív jsem si myslela, že ji Pavel jen někam uklidil, protože jsme zrovna uklízeli. Ale v hloubi duše jsem cítila ledový strach.
Našla jsem ho v kuchyni a zeptala jsem se ho, kde je tátova kytara. Podíval se na mě s úsměvem. „Neboj, lásko,“ řekl. „Už jsem ji prodal. Dostal jsem za ni tři tisíce, dobrý, ne?“ Ta slova mě zasáhla jako rána kladivem. Stála jsem tam, neschopná dýchat, zatímco on se chlubil, jaký udělal skvělý obchod.
„Cože jsi to udělal?“ vykoktala jsem ze sebe. A on, stále nechápavý, pokračoval: „Vždyť se na ni jenom prášilo. Úplně jsem zapomněl, že k ní máš takový vztah.“ Zapomněl. Na tu jedinou věc, o které jsem mu tolikrát vyprávěla. Na tu jedinou věc, o které věděl, že je pro mě svatá.
V tu chvíli jsem se zhroutila. Začala jsem nekontrolovatelně plakat a třást se. On tam jen stál a díval se na mě, naprosto zmatený. „Lásko, neblázni,“ říkal. „Vždyť ti můžu koupit novou. Najdeme na internetu ten samý model.“ Nechápal to. Nechápal, že nejde o kus dřeva a strun. Že jde o otisky prstů mého táty vyleštěné do hmatníku. Že jde o vzpomínky, které se nedají koupit.
Křičela jsem na něj, ať okamžitě napíše tomu kupci a zkusí ji získat zpátky. Nejdřív se bránil. Prý nechce vypadat jako idiot. „Je mi jedno, jestli budeš vypadat jako idiot!“ ječela jsem. „Okamžitě sežeň tu kytaru zpátky!“ Nakonec, s otráveným výrazem, napsal tomu člověku zprávu.
Odpověď přišla o chvíli později. A byla to poslední rána. Ten pán odepsal, že kytaru už daroval svému dospívajícímu synovi, který z ní má obrovskou radost a nechce ji vrátit. Bylo pozdě. Byla pryč. Navždy.
Od toho večera se náš byt proměnil v ledové peklo. Pavel trucuje a chová se, jako bych to já byla ta, kdo přehání a kazí předsvatební náladu. Řekl to i své matce, která mě už tak nemá moc v lásce. A od té doby mi celá jeho rodina píše zprávy, ať ho „přestanu trestat za upřímnou chybu“ a ať nejsem hysterická.
Ale já nejsem hysterická. Jsem jen zlomená. A nejde mi o tu kytaru. Jde o to, co to vypovídá o muži, kterého si mám za tři týdny vzít. Jak si můžu vzít někoho, kdo je tak neuvěřitelně bezohledný k věcem, které jsou pro mě nejdůležitější? Nešlo o zapomnětlivost. Šlo o to, že mu na tom prostě nezáleželo natolik, aby si to pamatoval.
Teď tu sedím, dívám se na svatební šaty, které visí na skříni, a nevím, co mám dělat. Láska, kterou k němu cítím, se mísí s obrovským zklamáním a pochybnostmi. Pokud dokázal takhle selhat teď, co se stane v manželství? Jak mu můžu ještě někdy věřit, že bude chránit mé srdce, když takhle bezmyšlenkovitě prodal jeho nejcennější kousek?
