Článek
Za dva měsíce, v říjnu, se vdávám. Měla bych být ta nejšťastnější žena na světě. S mým snoubencem Tomášem jsme si loni koupili malý startovací byt 2+kk. Není to nic velkého, ale je náš. Pomalu si ho opravujeme a já jsem se nemohla dočkat, až se po svatbě stane naším skutečným hnízdečkem lásky. Místo radosti a těšení ale v posledních dnech prožívám jen stres, paniku a pocit naprosté beznaděje. A to všechno kvůli mé budoucí tchyni.
S Tomášovou mámou, paní Marií, jsem vždycky měla takový ten zdvořilostní vztah. Nikdy jsme nebyly nejlepší kamarádky, ale respektovaly jsme se. Vždycky ale měla sklony se do všeho plést a všechno komentovat. Pokaždé, když k nám přijde na návštěvu, mi přerovná hrníčky v kuchyni, protože „takhle je to přece logičtější“. Vždycky jsem nad tím jen mávla rukou. Netušila jsem, že její potřeba kontroly brzy nabere mnohem obludnějších rozměrů.
Minulý týden u nás byla na obědě. Povídali jsme si o svatebních přípravách, a pak, jen tak mezi řečí, jako by mluvila o počasí, shodila tu bombu. Oznámila nám, že má v plánu po naší svatbě prodat svůj byt a „jen na pár měsíců“ se nastěhovat k nám, než si prý „najde něco nového“. Zůstala jsem na ni jen zírat s vidličkou na půli cesty k ústům. To nemůže myslet vážně.
Ale ona to myslela smrtelně vážně. A hned začala s výčtem důvodů, proč je to ten nejlepší nápad na světě. „Ušetřím nějaké peníze na nový byt,“ řekla. „A tobě, Verunko, to bude fajn, budeš mít pomoc v domácnosti.“ A aby tomu nasadila korunu, dodala: „Budu přece už vaše rodina, tak to dává smysl.“
V hlavě se mi točila tisícovka myšlenek. Pomoc v domácnosti? Vždyť mi obrátí byt vzhůru nohama! A „pár měsíců“? V jejím slovníku to znamená „dokud mě násilím nevystěhujete“. A hlavně, kam bychom ji proboha dali? Náš byt má jen dva pokoje. Naši ložnici a malou místnost, kterou používám jako pracovnu, protože tři dny v týdnu pracuji z domova.
Sebrala jsem veškerou odvahu a co nejslušněji jsem se jí pokusila odpovědět. „Paní Marie, máme vás moc rádi,“ začala jsem opatrně. „Ale my bychom s Tomášem chtěli začít naše manželství jen my dva sami. Potřebujeme si vytvořit vlastní domov a soukromí.“ Čekala jsem, že to jako dospělá žena pochopí.
Místo toho se ale její milá tvář okamžitě změnila v masku uražené mučednice. „Aha,“ řekla ledovým tónem. „Takže ty se už teď snažíš mi vzít mého syna. Já to věděla.“ A pak se otočila na Tomáše. „A ty jí to dovolíš? Taková nevděčnost! Já jsem vám chtěla pomáhat a ona mě takhle vyhazuje!“
Po tomto výstupu se uraženě zvedla a odešla. Zůstala jsem sedět v tichu, v naprostém šoku. A co bylo nejhorší, můj snoubenec, můj budoucí manžel, jen seděl a mlčel. Když jsem se ho zeptala, co si o tom myslí, jen si povzdechl.
„Samozřejmě, že máš pravdu, Veru,“ řekl. „Představa, že by tu s námi bydlela, je noční můra. Ale víš, jaká je. Nechci se s ní hádat. Vždycky z toho udělá obrovské drama.“ Jeho slova mě ranila víc než cokoliv, co řekla jeho matka. Můj muž se jí bojí. Bojí se postavit své vlastní matce a ochránit náš budoucí domov.
A nejhorší na tom všem je, že jeho matka teď všude jedná, jako by bylo všechno rozhodnuto. Volá příbuzným a známým a s radostí jim oznamuje, že se „po líbánkách stěhuje k mladým“. Dělá ze mě tu zlou, která jí brání v rodinném štěstí, a ze sebe tu obětavou maminku, která se chce jen starat.
Jsem v pasti. Moje svatba, která měla být tím nejšťastnějším dnem mého života, se pro mě stala symbolem strachu. Představa, že se z líbánek vrátím do bytu, kde na mě bude čekat tchyně, je nesnesitelná. A můj snoubenec, místo aby se mě zastal a rázně to ukončil, jen přešlapuje na místě a doufá, že se to nějak samo vyřeší.
Ale já vím, že se to samo nevyřeší. Tohle je boj, který musím vybojovat já. Boj o své soukromí, o svůj domov a o své manželství. A já se jen modlím, abych našla dost síly na to, abych v něm zvítězila.
