Článek
Před pár lety jsem pracoval jako ajťák v jedné středně velké firmě. V našem oddělení platila taková neformální dohoda. Protože naše práce byla klíčová pro chod celé firmy, musel být neustále někdo na telefonu, i po pracovní době a o víkendech. Byla to takzvaná pohotovost. Protože vás ale podle zákona nemůže nikdo nutit být na telefonu 24 hodin denně, firma nám za to platila speciální příplatek. Každý, kdo držel pohotovost, dostával dvanáct tisíc korun měsíčně navíc. Byly to hezké peníze za to, že člověk musel mít v hlavě pořád práci.
V každé specializaci jsme byli dva. Já a můj kolega jsme měli na starosti to nejdůležitější: počítačovou síť a firewall, tedy bránu do internetu. Problém byl v tom, že já jsem byl v té době ve firmě novější a můj přímý šéf mě z té dohody o pohotovosti prostě vynechal. Příplatek bral jen můj kolega. Zpočátku mi to nevadilo, protože jsem se ještě zaučoval. Ale po dvou letech už jsem byl plně schopný a stále jsem nic nedostával.
Zlom nastal na jedné poradě. Řešilo se, co se stane, když můj kolega, který oficiálně držel pohotovost, odjede na dovolenou nebo onemocní. A tehdy náš velký šéf, ředitel celého oddělení, jen tak mávl rukou a přede všemi řekl: „No co, když bude problém, tak prostě zavoláme Tomášovi.“ V tu chvíli mi došlo, že se mnou počítají jako s neplaceným blbcem. Že očekávají, že budu dělat stejnou práci jako ostatní, ale zadarmo.
Netrvalo to dlouho a přišla první zkouška. V celé firmě se objevil nějaký velký počítačový problém. Můj velký šéf ani neměl tu odvahu, aby mi zavolal sám. Donutil jednoho z mých kolegů, aby mi zavolal a poprosil mě o pomoc. Bylo mi líto nechat v tom své kolegy, ale věděl jsem, že musím něco udělat. A tak jsem s těžkým srdcem odmítl. Řekl jsem, že nejsem v práci a že nemám placenou pohotovost.
Po tomto incidentu jsem věděl, že musím jednat radikálněji. Už jsem nechtěl být v situaci, kdy mě budou přemlouvat a já budu muset odmítat. Rozhodl jsem se, že problém vyřeším sám. Pokud nechtějí, abych byl na placené pohotovosti, tak prostě nebudu k zastižení.
Zašel jsem si k operátorovi a změnil si své telefonní číslo. To nové jsem dal jen svému přímému kolegovi a šéfovi, kteří oba souhlasili, že je to vůči mně nespravedlivé. Domluvili jsme se, že kdyby se někdo ptal, prostě řeknou, že moje nové číslo nemají. Své staré domácí číslo, které jsem stejně nepoužíval, jsem odpojil. A na personální oddělení jsem nahlásil jako kontaktní číslo telefon mých rodičů s tím, ať volají jen v případě skutečné nouze, jako je úraz nebo smrt, ne kvůli práci. A pak jsem čekal.
Moje chvíle přišla asi za dva měsíce. Můj kolega odjel na dovolenou do zahraničí. Já jsem si užíval hezký a klidný víkend. Vůbec jsem netušil, jaké peklo se mezitím odehrává ve firmě. V sobotu ráno totiž kompletně spadl hlavní firewall. Přestalo fungovat úplně všechno. Žádný internet, žádné emaily, žádné připojení k serverům. Celá firma byla paralyzovaná.
Vedení začalo panikařit. Jediní dva lidé, kteří měli k firewallu přístup a hesla, jsme byli já a můj kolega. Kolega byl na pláži v Řecku. A já? Mě se snažili sehnat, ale moje číslo už neexistovalo. Volali na personální, kde jim dali číslo na mé rodiče. Ti jim jen řekli, že se mnou nejsou v kontaktu a že mi vzkaz vyřídí, až se uvidíme.
Celý víkend byla firma offline. Vedení muselo narychlo shánět externího specialistu, který se v tom musel několik hodin hrabat, aby to alespoň provizorně zprovoznil. Zpozdily se všechny důležité výpočty a uzávěrky. Byla to pro firmu obrovská finanční ztráta a ostuda.
V pondělí ráno, sotva jsem vešel do kanceláře, už mě čekal vzkaz, ať se okamžitě dostavím k šéfovi. Šel jsem tam naprosto v klidu. Čekal jsem křik a výčitky. Ale můj šéf jen seděl za stolem, vypadal unaveně a poraženě.
„Tomáši,“ řekl bez jakýchkoliv okolků. „Okamžitě vás povyšuji na placenou pohotovost. Nezajímají mě žádné následky. Všechno s personálním a s ředitelem vyřídím potom. Jen chci mít jistotu, že až dnes odejdete z budovy, budete k zastižení.“
Jen jsem přikývl. Dal jsem mu své nové číslo a on mi podal k podpisu dodatek ke smlouvě s příplatkem dvanáct tisíc měsíčně. Od toho dne se mě už nikdo nikdy na nic neptal. Dostal jsem to, co mi patřilo. A firma se naučila drahou lekci. Že když chcete, aby pro vás někdo pracoval, musíte mu za to taky zaplatit.
