Článek
V naší fabrice, kde pracuji ve skladu, v posledních týdnech panoval neuvěřitelný chaos. Ne v práci, ta byla jako vždycky stejná. Chaos byl v pravidlech. Naše vedení si zřejmě nemohlo ujasnit, jak je to s přesčasy. Jeden den přišel mistr a křičel, že nesmíme v práci zůstat ani o minutu déle, že se musí šetřit. Druhý den za námi ten samý mistr přiběhl a prosil nás, abychom zůstali déle, protože se musí stihnout velká zakázka. Ale prý si to musíme nechat speciálně schválit. A třetí den zase platilo, že přesčasy jsou přísně zakázané.
Byl jsem z toho úplně zmatený a otrávený. Jsem poctivý pracovník. Když je potřeba zabrat, tak zaberu. Ale zároveň nechci mít problémy kvůli tomu, že poruším nějaké hloupé pravidlo, které se každý den mění. A já jsem moc dobře věděl, že ke konci tohoto týdne nás čeká obrovská dodávka, kterou prostě v normální pracovní době nemáme šanci stihnout. Bylo mi jasné, že budu muset zůstat déle. Ale co když zrovna ten den bude platit, že přesčasy jsou zakázané?
Přemýšlel jsem, jak to udělat. Jak si zajistit, že stihnu práci, a zároveň neporušit příkaz a nedostat vynadáno. A pak jsem dostal nápad. Možná trochu drzý, ale podle mého naprosto logický. Když mi firma nechce dovolit pracovat déle, když je to potřeba, tak si ten čas prostě „našetřím“ dopředu.
Předevčírem, den před tou velkou dodávkou, jsem měl svou práci hotovou o něco dříve. Do konce směny zbývalo asi dvacet minut. Místo abych začal dělat něco nového, nebo jen tak zametal, jsem se prostě sebral. V klidu jsem se převlékl, píchnul si odchod a o dvacet minut dříve jsem odešel z práce. Moji kolegové na mě jen nechápavě zírali.
Druhý den ráno, sotva jsem přišel do práce, už si mě volal mistr do své kanceláře. Byl naštvaný. „Petře, můžete mi vysvětlit, proč jste včera odešel z práce dřív?“ zeptal se přísně. „Zůstala tu po vás ještě nějaká práce a vy si jen tak odejdete.“
Čekal jsem to. A byl jsem připravený. S naprosto klidným výrazem jsem mu odpověděl. „Pane mistře,“ začal jsem slušně. „Vím, že dneska musíme stihnout tu velkou zakázku a že to pravděpodobně budeme muset dělat déle. A protože jste nám v pondělí říkal, že nesmíme mít žádné přesčasy, tak jsem si včera odešel o dvacet minut dřív, abych si ten čas našetřil a dneska nepřekročil svůj osmihodinový limit. Jenom jsem se snažil dodržovat pravidla.“
Mistr na mě jen zíral s otevřenou pusou. V jeho očích jsem viděl, jak se mu to v hlavě snaží sepnout. Pochopil, že jsem ho chytil do jeho vlastní pasti. Nemohl mi vynadat za to, že jsem se aktivně snažil dodržet jeho vlastní, nesmyslné a neustále se měnící pravidlo o zákazu přesčasů.
Chvíli jen mlčel a bylo vidět, jak přemýšlí, co na to říct. Pak si jen povzdechl a mávl rukou. „Dobře, dobře, chápu,“ zamumlal a poslal mě zpátky do práce. Bylo na něm vidět, že jsem ho naprosto odzbrojil svou drzou logikou.
A stal se zázrak. Ještě to samé dopoledne se na nástěnce objevil nový, oficiální papír od vedení. Stálo na něm, že po dohodě s mistry je povoleno mít až tři hodiny schválených přesčasů týdně, pokud to bude vyžadovat provoz. Najednou to šlo. Najednou se dalo udělat jasné a srozumitelné pravidlo, které platilo pro všechny a pro celý týden.
Moje malá, tichá vzpoura se vyplatila. Nemusel jsem se hádat, nemusel jsem křičet. Jenom jsem jim ukázal, jak hloupá a nepraktická jejich pravidla jsou, když je člověk začne brát doslova. Někdy je to jediný způsob, jak donutit vedení, aby začalo přemýšlet. A já jsem měl konečně klid na práci a jistotu, že když budu muset zůstat déle, nikdo mi za to nevynadá.
