Článek
Po letech tvrdé práce a odříkání jsem si konečně splnila svůj největší sen. Koupila jsem si ho. Nádherné, dokonale zrenovované kupé Škoda 110 R z roku 1976. Pro někoho je to jen staré auto, ale pro mě to byl můj poklad, můj miláček. Vypiplala jsem si ho do posledního detailu a jezdila s ním jen za hezkého počasí, abych ho udržela v perfektním stavu. Byl to symbol všeho, čeho jsem sama v životě dosáhla. Netušila jsem, že mi můj sen brzy zničí můj vlastní bratr.
Můj mladší bratr Tomáš byl vždycky ten „zábavný“. Byl to ten, komu všechno prošlo, protože byl okouzlující a uměl se z každého problému vymluvit. Miluji ho, ale je neuvěřitelně impulzivní a nikdy nepřemýšlí nad následky svých činů. A naši rodiče ho v tom vždycky jen podporovali a omlouvali ho.
Minulý víkend u mě Tomáš přespával. V pátek večer jsem šla spát brzy, protože jsem musela v sobotu ráno do práce. Když jsem se ale v šest ráno probudila a podívala se z okna na parkoviště, moje auto tam nebylo. Srdce mi spadlo až do kalhot. V panice jsem okamžitě volala Tomášovi.
Zvedl mi to s rozespalým, pobaveným hlasem. „Klídek, ségra,“ zasmál se. „Jen jsem si ho půjčil na malou projížďku. Hned jsem zpátky.“ Jeho klid mě rozzuřil. „Okamžitě mi řekni, kde jsi!“ křičela jsem. A pak se jeho tón změnil. „No, hele, je tu menší problém,“ řekl a já jsem věděla, že je zle.
Ukázalo se, že jeho „malá projížďka“ byly noční závody s kamarády na staré okresce za městem. Ztratil nad autem kontrolu, sletěl do příkopu a zdemoloval celou přední část. Když jsem později uviděla svého miláčka, chtělo se mi brečet. Zmačkaná kapota, rozbitá světla, zničený nárazník. Bylo to jako pohled na zraněné zvíře.
V servisu mi vyčíslili odhadovanou cenu opravy. Téměř tři sta tisíc korun. A protože auto řídil on, bez mého svolení, pojišťovna mi samozřejmě nedala ani korunu. Bylo mi jasné, kdo to musí zaplatit. Když jsem to řekla Tomášovi, jen pokrčil rameny.
„Hele, tolik peněz nemám,“ řekl, jako by se nic nestalo. „Byla to jen blbá chyba, tak se z toho nezblázni.“ Jeho arogance mi vyrazila dech. Žádná omluva, žádná lítost, žádná snaha převzít zodpovědnost. Jen výmluvy. V tu chvíli jsem věděla, že tentokrát už mu to neprojde.
Do celé věci se ale vložili naši rodiče. Začali mi volat a prosit mě, abych na něj nebyla tak tvrdá. „Je to přece tvůj bratr, Janičko,“ říkala mi máma. „Rodina si musí pomáhat. On na to teď nemá, chudák, zrovna je bez práce.“ Byla jsem v šoku. Místo aby ho seřvali za to, co udělal, omlouvali ho a chtěli, abych já nesla všechny následky jeho nezodpovědnosti.
Řekla jsem jim, že kdyby přišel, omluvil se a nabídl, že mi bude splácet alespoň pár tisíc měsíčně, možná bych o tom uvažovala. Ale jeho přístup byl naprosto nepřijatelný. Ukradl mi auto, zničil ho a ještě se mi smál do obličeje. Takhle se rodina nechová.
Když jsem viděla, že domluva nikam nevede a že celá rodina stojí proti mně a chrání jeho, rozhodla jsem se pro radikální krok. Zašla jsem za právníkem a nechala jsem sepsat oficiální dohodu o splácení dluhu. A tu jsem Tomášovi poslala.
Když mu ten dopis přišel, rozpoutalo se peklo. Volal mi a křičel, že jsem se zbláznila. Že mu ničím život kvůli nějakému hloupému autu. Že tohle se v rodině nedělá. A naši rodiče se k němu přidali. Volali mi a nadávali mi, že jsem bezcitná a krutá a že jsem ho neměla takhle ponížit.
Je mi z toho smutno. Miluji svou rodinu, ale tentokrát překročili všechny hranice. Můj bratr musí konečně pochopit, že jeho činy mají následky. A moji rodiče musí pochopit, že ho nemohou donekonečna chránit před světem a omlouvat jeho chyby.
Teď je u nás doma ticho. Bratr se mnou přestal mluvit a rodiče jsou naštvaní. Já sedím doma, dívám se na fotky svého krásného, zničeného auta a přemýšlím, jestli jsem to opravdu nepřehnala. Ale pak si vzpomenu na ten jeho smích v telefonu. A vím, že jsem udělala jedinou správnou věc.
