Článek
Potkala jsem svého osudového muže. Je úžasný, jsem do něj blázen… ale čím víc mluvíme o svatbě a dětech, tím víc se cítím zahořklá. Jsem smutná a naštvaná, na nikoho a na všechny zároveň, a nevím, jak se s tím vyrovnat.
On je Čech, já jsem Vietnamka. O rasových otázkách jsme se bavili mnohokrát. Je první, kdo se mě kdy zeptal, jaké to je žít v Česku jako Asiatka. Naslouchal mi, ptal se. Je to první muž, který ve mně nevzbudil pocit, že jsem jen exotická ozdoba, ale který mě skutečně slyšel a snažil se mě pochopit. Miluju ho z celého srdce a těším se, až spolu zestárneme.
Jenže čím je náš vztah vážnější, tím častěji zažívám záchvaty úzkosti ohledně své identity. Jsem Vietnamka, kterou adoptovala česká rodina. Moji rodiče jsou Češi, moji sourozenci jsou Češi, moje roztomilé neteře a synovci jsou taky Češi. Téměř vždy a všude jsem jediná Asiatka v místnosti. Jako dítě jsem s tím hodně bojovala – učila jsem se líčit, abych vypadala „víc jako Češka“, vycpávala si podprsenku, nenáviděla své boky, prosila mámu, aby mi dovolila obarvit si vlasy a nosit kontaktní čočky. S věkem a spoustou terapií jsem se konečně naučila mít se ráda taková, jaká jsem… a teď jsem ve vztahu s téměř dvoumetrovým zrzounem. Je nádherný a já ho miluju, ale nevypadá vůbec jako já… a bojím se, že naše děti také nebudou. Možná se pletu, ale po hledání na Googlu si představuji lehce „exoticky“ vypadající české děti. Určitě budou k sežrání a budu je milovat nade vše, ale nebudou vypadat jako Asiaté.
Když jsem si představovala svůj život, vždycky jsem si představovala, že budu mít děti a že budou asijské. Ta představa, že konečně budu žít v domě, kde budou lidé, co vypadají jako já, mi tak dlouho přinášela útěchu… a teď si uvědomuji, že se to možná nikdy nestane. S partnerem plánujeme i adopci. Chceme zažít těhotenství a mít jedno biologické dítě a zbytek si adoptovat. Adopce je pro mě velmi důležitá, ale chceme si vzít děti, které by jinak vyrůstaly bez rodiny – což znamená děti z pěstounské péče, ne soukromou adopci asijských kojenců. Pravděpodobnost, že bychom v českém systému narazili na asijské dítě, které je volné k adopci, je mizivá.
Celý život jsem „ta jiná“ a teď ani dítě, které mi poroste pod srdcem, nebude vypadat jako já. Cítím to jako smrt v rodině. Jako bych truchlila pro život, který nikdy nenastane, a vynořuje se spousta bolesti, o které jsem si myslela, že už je dávno pryč. Jsem neuvěřitelně smutná z představy, že nebudu mít asijské dítě, ale zároveň si říkám, že jeho život bude možná lepší, když nebude muset vyrůstat jako „ten jiný“ v převážně bílé zemi.
Miluji svou rodinu, nelituji, že jsem byla adoptovaná. Obklopili mě neuvěřitelnou láskou a podporou. Miluji svého přítele a chci s ním strávit zbytek života… ale mám v sobě tolik vzteku a bolesti z toho, že jsem pořád ta zatracená holka z večerky. Nesnáším být jediná Asiatka v místnosti. Nesnáším být jediná Asiatka ve své rodině. Nenávidím to. Nenávidím, že vyčnívám v každé skupině, a teď si uvědomuji, že nad naším krbem bude pravděpodobně viset rodinný portrét mého českého manžela, našich českých dětí a mě.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
