Článek
Když se Magda začala chovat divně, myslel jsem si, že se mi to jen zdá. Ale pak to začalo být do očí bijící. Všechno se točilo kolem Jirky, jejího údajně nového kolegy z práce, a jeho ženy Katky. Během pár týdnů se z nich stala její „vyvolená rodina“. Hlídala jim zadarmo děti, které jí začaly říkat „teto“, kupovala jim drahé dárky, zrušila kvůli nim plány s vlastními kamarádkami a dokonce je pozvala na rodinnou oslavu Vánoc.
V hlavě mi šrotovalo. Měl jsem dvě teorie: buď je to celé jen zástěrka pro románek s Jirkou, anebo má Magda nějaký vážný psychický problém a nezdravě se upíná na cizí lidi. Ať tak či onak, věděl jsem, že to musím řešit.
Pohár mé trpělivosti přetekl, když jsem u nás doma uviděl hromadu dárků, které nakoupila pro jejich děti. Značkové hračky z Bambule, drahé oblečení… na to, že děti vlastně nikdy moc nemusela, to bylo celé postavené na hlavu.
Zeptal jsem se jí, proč to dělá. Proč je tak posedlá dětmi, které sotva zná. Magda mi klidně vysvětlila, že tyhle děti jsou jiné, protože je zná odmalička a s Jirkou a Katkou jsou si tak blízcí, že je bere jako rodinu. Prý to časem asi trochu omezí, ale teď, když jsou děti malé, chtěla jim na Vánoce udělat pořádnou radost.
Nevěděl jsem, co na to říct, připadalo mi to naprosto iracionální. A pak z ní vypadla klíčová věta, kterou pronesla jen tak mezi řečí: „Dřív jsme si s Jirkou a Katkou taky dávali dárky, ale pak jsme se shodli, že je to zbytečné, a teď jim většinou upeču štolu nebo koupím lahev dobrého vína.“
Zarazil jsem se. Jaké „dřív“? Jaké jiné Vánoce? Vždyť je přece zná jen pár týdnů! V tu chvíli mi došlo, že mi uniká něco zásadního. Nechtěl jsem se dál vyptávat a dělat ze sebe ještě většího pitomce, tak jsem se choval normálně až do chvíle, kdy jsem odešel.
Doma jsem okamžitě otevřel notebook a najel na její Facebook. A tam to bylo, černé na bílém. Magda nelhala ani se nezbláznila. Našel jsem desítky fotek s Jirkou a Katkou, které sahaly deset let do minulosti. Byli spolu na vysoké, tvořili nerozlučnou partu. Našel jsem fotky, kde je Magda jako družička na jejich svatbě, i fotky, kde v náručí chová jejich čerstvě narozené děti. Všechno to její chování najednou dávalo dokonalý smysl.
A já si připadal jako ten největší idiot. Celé je to moje chyba. Mám ADHD a moc dobře vím, že s tím bojuju. Už se mi několikrát stalo, že když na mě někdo mluví déle, prostě „vypnu“ a přestanu vnímat. Je téměř jisté, že mi Magda o Jirkovi a Katce vyprávěla, ale já jsem ji prostě neposlouchal. Ona neudělala nic špatného. To já jsem selhal.
Tohle pro mě byla obrovská facka a budíček. Dlouho jsem svůj problém ignoroval, ale teď vím, že s tím musím něco dělat, než udělám další, možná ještě horší chybu. První věc na mém seznamu? Najít si konečně terapeuta.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
