Článek
Zasnoubili jsme se loni v prosinci a od ledna jsme se oba dohodli, že budeme každý měsíc šetřit na naši vysněnou svatbu a svatební cestu. Za půl roku se nám podařilo dát dohromady krásných 180 tisíc korun. Jenže minulý měsíc si Petrův nejlepší kamarád pořídil nový herní počítač a Petr ho samozřejmě musel mít taky. Když se mě zeptal, odmítla jsem to s tím, že oba přece máme notebooky, na kterých si může hry klidně zahrát. Nedal si pokoj. Prosby se opakovaly každý den, až jsem nakonec, vyčerpaná neustálým přemlouváním, souhlasila. Dnes toho lituji víc než čehokoli jiného.
Asi po týdnu balík konečně dorazil. A s ním i nový stůl a židle. Očividně si k tomu objednal i speciální herní křeslo a stůl. Ten večer jsem se ho zeptala, kolik to všechno stálo. Chvíli váhal, kroutil se, ale pak mi to řekl. Když jsem slyšela, že za to utratil celých našich 180 tisíc, zhroutil se mi svět. Strhla se obrovská hádka. Křičela jsem na něj, že se zbláznil, že to byly peníze nás obou a že jsme z nich měli platit svatbu. Jeho jediná odpověď na všechno byla arogantní věta: „Však já to brzy vydělám zpátky.“ Těm slovům nevěřím ani na vteřinu.
Myslela jsem, že nic horšího se už stát nemůže, ale mýlila jsem se. Počítač má doma asi dva týdny a za tu dobu se Petr od toho svého nového křesla snad ani nezvedl. Neviděl mi do tváře, nepromluvil na mě. Jediný okamžik, kdy se mnou komunikuje, je, když má hlad. To na mě zavolá, abych mu přinesla něco k jídlu nebo k pití. Když ho volám, ať se jdeme spolu dívat na televizi, odmítne se slovy, že je zaneprázdněný. Když ho volám do postele, řekne, že přijde později. Jeho spánkový režim je v troskách. Celou noc hraje, usíná v pět ráno a budí se ve dvě odpoledne. Když já vstávám, on spí, když já jdu spát, on je vzhůru.
Poslední dva týdny se cítím tak osamělá, jako bych byla v bytě úplně sama a neměla si s kým promluvit. Připadám si jako jeho servírka. Naše jediná interakce spočívá v tom, že on si poručí jídlo a pití a já mu to přinesu. Kromě toho také přestal dělat jakékoli domácí práce. Všechno je na mně. Dřív jsme si povinnosti dělili, ale teď se nestará ani sám o sebe. Sotva si vyčistí zuby nebo se osprchuje, natož aby uklízel.
A co je nejhorší – má pracovat z domova. Ale od chvíle, co dorazil počítač, se svého pracovního notebooku ani nedotkl. Nekontroluje si telefon, jestli mu někdo nevolal nebo nepsal ohledně práce. Mám upřímný strach, že brzy přijde o místo. Všechno je to tak zlé. Včera v noci jsem volala našim a všechno jim řekla, ale nevěděli, co na to říct. Dnes večer se chystám zavolat jeho rodičům, třeba mu dokážou promluvit do duše. Upřímně nevím, co jiného mám dělat. Nejradši bych ten počítač vyhodila z okna.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
