Článek
Je mi dvaadvacet a konečně žiju sama. Konečně dýchám. Celé mé dětství v Olomouci bylo totiž jedno velké dusno, protkané tajemstvím, o kterém se nesmělo mluvit. Byla jsem adoptovaná. Příběh, který mi vyprávěli, byl jednoduchý: biologický táta mě opustil, jakmile zjistil, že je máma těhotná, a máma sama byla moc mladá na to, aby se o mě postarala.
Kdykoliv jsem se na adopci zeptala, ztuhli. Když jsem mluvila o tom, že bych chtěla znát pravdu, začali být zlí. Adoptivní otec Pavel, který měl vždycky problémy se vztekem, na mě křičel. Matka Hana mě citově vydírala. „Copak ti nejsme dost dobří? Oni tě opustili, my jsme tě vychovali!“ opakovali pořád dokola.
V osmnácti jsem se rozhodla, že už se nenechám zastrašit. S pomocí tety a nějakých dokumentů, co jsem našla, jsem vypátrala jméno svého biologického otce. To mě zmátlo. Proč bych ho našla, když mě přece opustil?
Řekla jsem to doma. A rozpoutala peklo. Křičeli na mě tak, že jsem se třásla strachy. Tvrdili, že si máma do rodného listu vymyslela nějaké jméno. Že jsem hrozná, že tohle dělám za jejich zády. Donutili mě slíbit, že ho nikdy nebudu kontaktovat. A já, vyděšená, jsem uvěřila a poslechla.
O dva roky později, ve dvaceti, mi to ale nedalo. To nutkání znát pravdu bylo silnější než strach. Znovu jsem ho hledala. A našla jsem jeho Facebook. A tam to bylo. Každý rok, na moje narozeniny, přidal příspěvek, ve kterém přál své dceři všechno nejlepší. Psalo tam o odloučených rodičích. To, spolu s jeho fotkami, byla poslední kapka. Napsala jsem mu.
Jeho reakce byla okamžitá. Byl nadšený, dojatý, šťastný. Po pár zprávách, kde opatrně obcházel otázky na adopci, jsme se domluvili na schůzce. Nebydlel tak daleko.
To setkání bylo jako scéna z filmu. Pláč, objetí, hodiny a hodiny povídání. A pak mi konečně řekl pravdu.
Nikdy se nedozvěděl, že má dítě. Až po adopci. Okamžitě zažádal o testy otcovství. Byly pozitivní, ale já už měla třináct měsíců a soud mu mě nechtěl svěřit. Byl zdrcený. Snažil se domluvit si alespoň návštěvy. Ale moji adoptivní rodiče mu to zatrhli. Prostě řekli ne. A tím to pro něj skončilo.
Cítila jsem, jako by mi někdo vyrval půdu pod nohama. Zrada. Znechucení. Vztek. Celý můj život byl postavený na lži. Oni mi mého tátu ne nahradili. Oni mi ho ukradli.
Dozvěděla jsem se i o své biologické mámě Lucii. Její rodiče ji k adopci donutili. Před pár lety spáchala sebevraždu. Další rána, další bolest.
S touhle pravdou jsem šla za svými adoptivními rodiči. Nejdřív zapírali. Tvrdili, že Petr, můj táta, chce jen peníze. Ale on se o penězích nikdy nezmínil, chce jen vztah se mnou. Nakonec se máma Hana zhroutila a přiznala to. Plakala, že se s tátou tak dlouho snažili o miminko, že se báli, že by o mě přišli.
Jejich strach ale neomlouvá jejich krutost.
A teď nevím, jak dál.
Seznámila jsem se s Petrovou ženou a jejich dvěma syny, Ondrou a Tomášem. Mými bratry. Přijali mě s otevřenou náručí. Jsou úžasní. Cítím u nich teplo, které jsem doma nikdy nepoznala.
Zato moji adoptivní rodiče mi neustále volají. Buď mi nechávají sprosté vzkazy, nebo mě citově vydírají. Dokonce se do toho zapojila i jejich širší rodina. Tety a strýcové mi píšou, jak jsem hrozná a nevděčná.
Nemůžu se zbavit pocitu, že mě unesli. Že mi odepřeli vztah s otcem, který mě chtěl. Jak se mám pohnout dál, když moje minulost je lež a moje přítomnost je bitevní pole?
Otřásl vaším životem objev rodinného tajemství, se kterým se neumíte vyrovnat? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Nejste na to sami.
