Článek
Bydlím s Martinem už rok v pronajatém bytě na pražských Stodůlkách. Nastěhoval jsem se k němu narychlo, když jsem utíkal z předchozího, násilnického vztahu. Znal jsem ho jen přes kamarády a upřímně, bál jsem se ho. Martin je vysoký, sportovní typ, s tváří jako vytesanou z kamene a povahou, která je tichá a úsečná.
Ale pod tou stoickou slupkou se ukázal ten nejlepší přítel, jakého jsem si mohl přát. Beze slov mi pomohl postavit se zpátky na nohy. Nikdy se na nic neptal, ale vždycky byl tam, kde jsem ho potřeboval. Stal se mým tichým ochráncem. Já jsem otevřeně gay, ale o Martinově životě nevím nic. Za ten rok, co ho znám, s nikým nerandil.
Poslední dobou jsme se oba nějak izolovali. Počasí v Praze je už týdny pod psa, inverze a déšť se střídá se sněhem. Oba pracujeme z domova, takže se sotva dostaneme ven. Jsme si navzájem jediným lidským kontaktem. A v tomhle tichu a šedi se něco změnilo.
Minulý týden jsme koukali na film. Byl jsem unavený a usnul jsem mu na rameni. Probudil jsem se až o pár hodin později, schoulený na jeho hrudi, s jeho paží kolem ramen. Oba jsme spali. Cítil jsem, jak mi tváře hoří, ale opatrně jsem se odsunul a dělal, jako by se nic nestalo.
Ale stalo. Ta noc jako by otevřela nějaká stavidla.
O dva dny později jsem si šel lehnout. Už jsem skoro usínal, když se potichu otevřely dveře mého pokoje. Byl to Martin. Beze slova si lehl ke mně do postele, zády ke mně. Jen tam ležel. Cítil jsem teplo jeho těla a srdce mi bušilo až v krku. Nic jsem neřekl.
Od té noci se to stalo naším tichým rituálem. Vždycky přijde on. Někdy si lehne jen vedle mě, jindy mě v noci ze spánku obejme. Nikdy o tom nemluvíme. Ráno se probudíme, on se potichu vrátí do svého pokoje a přes den se chováme, jako by se nic nedělo.
A já se v tom topím.
Zamiloval jsem se do něj. Zoufale. Každý ten dotek, každý ten společný tichý nádech v noci, to všechno ve mně živí naději. Cítím se u něj v bezpečí, jako už dlouho ne.
Ale co když je to celé jenom jinak?
Co když je jen osamělý? Co když mu chybí jen základní lidský dotek, teplo druhého těla v téhle nekonečné zimě? Co když je stoprocentně na holky a já jsem pro něj jen plyšový medvěd, kterého může v noci obejmout?
Bojím se, že zneužívám jeho samoty. Že do jeho čistě platonického gesta promítám své vlastní touhy. Že si maluju vzdušné zámky, které se zřítí při prvním slunečním paprsku.
Bojím se promluvit, abych nezničil to křehké pouto, které mezi námi vzniklo. Ale zároveň mě to ticho zabíjí. Ležím vedle něj, cítím jeho dech na krku a v hlavě mi křičí jediná otázka: Co tohle všechno znamená?
Stalo se vám, že se hranice mezi přátelstvím a něčím víc začaly nečekaně a beze slov stírat? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Láska a samota si někdy bývají tak podobné.
