Článek
Je středa, 23. července večer, a já sedím v hlučné restauraci v Jihlavě, kde máme po patnácti letech sraz ze střední. Všude kolem mě zní smích a věty začínající na: „A co ty teď děláš?“ Petr je právník v Brně. Katka má dvě děti a dělá manažerku. Pavel staví dům. A já? Já sedím nad svým druhým pivem a připadám si jako podvodník.
Když se konečně někdo zeptá mě, jen něco zamumlám o „práci v kanclu“ a rychle změním téma. Protože co mám říct? Že je mi dvaatřicet a můj život je prázdný? Že nemám žádné ambice, žádné koníčky, žádné sny? Že každé ráno vstávám s pocitem naprosté zbytečnosti?
Moji rodiče by řekli, že mi dali všechno. A svým způsobem mají pravdu. Měl jsem co jíst, kde bydlet, dostal jsem kapesné. Ale nikdy mi nedali to nejdůležitější: směr. Nikdy mě v ničem nepodpořili, nikdy mě k ničemu nevedli. Nezajímalo je, kdo jsem. Byl jsem jen „jejich kluk“, místo na rodinné fotce, které bylo potřeba zaplnit.
Vzpomínám si, jak jsem v šestnácti nesměle projevil zájem o fotografování. Jejich reakce? „A k čemu ti to jako bude? Tím se neuživíš. Radši se soustřeď na školu.“ A tak jsem se soustředil. Ale na co vlastně? Nikdy neřekli: „Ondro, jsi dobrý v tomhle, zkus to rozvinout.“ Nikdy.
Když jsem měl s něčím problém, jejich řešení bylo problému se vyhnout. Měl jsem špatné známky z fyziky? Místo aby mi pomohli nebo zaplatili doučování, šli do školy udělat scénu, že je učitel moc přísný. Naučili mě, že před překážkami se utíká, ne že se překonávají. Byli přehnaně ochranitelští, ale zároveň absolutně lhostejní.
A teď sklízím plody jejich „péče“. Jsem muž bez jakýchkoliv zdravých návyků, jak se vyrovnat se stresem. Každá malá nepříjemnost mě dokáže úplně paralyzovat. Mám nulové sebevědomí, protože mi nikdy nikdo neřekl, že něco dělám dobře. Že za něco stojím.
A víte, co je nejhorší? Teď, když jsem dospělý, se na mě dívají s pasivně-agresivním zklamáním. Ty jejich povzdechy. Ty jedovaté poznámky o tom, jak „ten syn od Nováků už má rodinu a takovou skvělou práci“. Jako by za to mohli všichni ostatní, jen ne oni. Oni se přece „tak snažili“.
Odcházím ze srazu dřív, aniž bych se s kýmkoliv rozloučil. Procházím se nočními ulicemi města, kde jsem vyrůstal, a cítím se neskutečně sám. V hloubi duše umírám touhou po tom, aby na mně někomu záleželo. Aby byl na mě někdo hrdý. Aby mi někdo řekl: „To zvládneš.“
Vím, že bych se měl přestat litovat a prostě se „s tímhle posraným životem“ nějak poprat. Ale já ani nevím, kde začít. Jsem ztracený. A nikdo mi nikdy nedal mapu.
Máte také pocit, že jen tak proplouváte životem bez cíle a snů? Chyběla vám v dětství podpora a vedení? Nejste v tom sami. Někdy je první krok na cestě vpřed jen přiznat si, jak moc jste ztraceni. Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz.
