Článek
Před pár měsíci se mi splnil celoživotní sen. Po letech šetření jsem si konečně koupil svůj první dům. Není to žádný palác, jen malý řadový domek se zahrádkou, ale pro mě je to to nejvíc na světě. Těšil jsem se na klid, na grilování s kamarády a hlavně na to, že můj pes bude moci konečně volně běhat na oploceném pozemku. A právě ten plot se stal zdrojem neuvěřitelné a absurdní sousedské války.
Ještě než jsem se vůbec pustil do stavby, udělal jsem všechno poctivě. Zaplatil jsem si geodeta, který mi přesně zaměřil pozemek a zatloukl do země hraničníky. Chtěl jsem mít naprostou jistotu, že plot bude stát přesně na mém a že se nebudu muset s nikým hádat. Pak jsem si najal firmu, která mi postavila krásný, dřevěný a hlavně neprůhledný plot, abych měl na své zahradě soukromí.
Byl jsem nadšený. Můj sen o klidné zahrádce se stal skutečností. Ta radost mi ale vydržela přesně jeden den. Druhý den odpoledne u mě zazvonila sousedka, paní Linda. V ruce držela hrnek s kávou a tvářila se, jako by mi šla popřát k novému plotu. Ale její úsměv byl falešný jako pětikoruna.
„Dobrý den,“ začala sladce. „Mám na vás jednu malou prosbu. Nebyl by to pro vás velký problém, kdybyste ten váš nový plot posunul asi o dva metry dozadu?“ Zůstal jsem na ni jen zírat, jestli jsem se nepřeslechl. Proč bych proboha posouval svůj úplně nový a drahý plot?
„A proč bych to dělal?“ zeptal jsem se jí zmateně. A pak přišla ta neuvěřitelná odpověď. „No, on mi totiž stíní ve výhledu z kuchyňského okna,“ řekla s naprostou samozřejmostí. „Vždycky jsem se ráda dívala na ty stromy vzadu. A kdybyste ho posunul, pořád by vám přece zbylo dost zahrady.“
Chvíli jsem nevěděl, co na to říct. Její drzost mi vyrazila dech. Snažil jsem se jí to vysvětlit slušně a logicky. „Paní Lindo,“ řekl jsem. „Ten plot stojí přesně na hranici mého pozemku, mám to zaměřené od geodeta. Kdybych ho posunul, znamenalo by to, že bych vám zadarmo daroval kus své vlastní zahrady.“
Ale ona na mě jen mávla rukou, jako by logika byla jen nějaká otravná překážka. „Ale já tady bydlím už patnáct let,“ řekla uraženě. „A celých těch patnáct let jsem ten výhled měla. Takže je v podstatě můj.“ V tu chvíli jsem to nevydržel a vybuchl jsem smíchy. Bylo to tak absurdní, že to ani jinak nešlo.
„Ne,“ řekl jsem, když jsem se trochu uklidnil. „To v žádném případě neudělám.“ Její milý úsměv okamžitě zmizel. Beze slova se otočila a uraženě odkráčela. A tím začala naše malá, tichá válka.
Od toho dne se začaly dít divné věci. Pokaždé, když shrabala listí nebo ořezala větve na své zahradě, část z toho „omylem“ přehodila přes plot ke mně. Dělala to schválně, vždycky když si myslela, že nejsem doma. Bylo to dětinské a otravné, ale nechtěl jsem to hrotit.
Vrcholem všeho ale byl minulý týden. Pracoval jsem zrovna na zahradě, když jsem uslyšel za plotem nějaký šramot. Podíval jsem se a nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Paní Linda stála na štaflích a s nataženým krkem se mi snažila nakouknout přes můj neprůhledný plot na zahradu.
„Co to proboha děláte?!“ křikl jsem na ni. Lekla se tak, že málem spadla. „Šmírujete mě?!“ Když se vzpamatovala ze šoku, nasadila opět ten svůj uražený výraz. „Nemusela bych to dělat, kdybyste nebyl takový sobec!“ odsekla mi. Prý za to můžu já, protože jsem jí vzal její výhled.
Stál jsem tam a jen jsem kroutil hlavou. Ta žena byla naprosto neuvěřitelná. Nejenže nerespektovala mé soukromí, ale ještě měla tu drzost svalit vinu na mě. Její logika byla naprosto pokřivená.
Od té doby je klid. Ale je to napjaté ticho. Pokaždé, když jdu na zahradu, mám pocit, že mě sleduje. Můj sen o klidném a pohodovém bydlení se změnil v nepříjemnou hru na kočku a na myš. A to všechno jen proto, že si moje sousedka myslí, že má právo na výhled z mé vlastní zahrady. Svět je někdy opravdu plný podivných lidí.
