Článek
Než se to všechno stalo, byla Lenka jedna z našich nejlepších kamarádek. Znali jsme se léta a vždycky to byla skvělá, velkorysá a normální holka. Když jsme za ní dříve jezdili na návštěvu do Ostravy, vždycky nám otevřela svůj domov, skvěle vařila a starala se o nás jako o vlastní. Pak jsme se na pár let přestali vídat. A když se ozvala znovu, byla to úplně jiná osoba. Jako by ji někdo vyměnil.
Zavolala mi jedno odpoledne, celá v panice. Říkala, že teď pracuje jako zdravotní sestra na záskok a že právě dostala nabídku na tříměsíční smlouvu ve velké nemocnici u nás v Praze. Musela se prý rozhodnout do půl hodiny. A ptala se, jestli by mohla ty tři měsíce bydlet u nás v pokoji pro hosty, že by nám samozřejmě platila nájem.
S manželkou jsme neváhali ani vteřinu. „Jasně, bude fajn ji zase vidět,“ řekla žena. Zavolal jsem Lence zpátky a řekl jí, že může přijet. Byla nadšená a děkovala. A pak, hned jak jsem souhlasil, to začalo. „Jo a jen tak mimochodem,“ dodala, jako by to byla maličkost, „přijede se mnou i můj přítel.“
Trochu mě to zaskočilo. Souhlasili jsme, že u nás bude bydlet ona, ne oni dva. Ale nechtěl jsem být za suchara. Než jsem stačil cokoliv říct, pokračovala: „A ještě jedna věc. Budu potřebovat půjčit auto. Nemůžu si dovolit platit nájem za auto tady a zároveň splácet to svoje v Ostravě.“
To už byl pro mě trochu šok. Souhlasit s ubytováním je jedna věc. Ale půjčit na tři měsíce auto cizímu chlapovi, kterého jsem v životě neviděl? Ale znovu, nechtěl jsem být ten, kdo kazí staré přátelství. S těžkým srdcem jsem souhlasil, že jim tedy půjčíme naše druhé, starší auto.
Když přijeli, zdálo se být všechno v pořádku. Její přítel vypadal mile a vděčně. Ale jejich nároky začaly okamžitě. Hned druhý den se mě Lenka zeptala: „A jak to tady máte s nahotou? Můžeme se po bytě pohybovat nazí?“ Zůstal jsem na ni jen zírat. Za celý život se mě na něco takového nikdo nezeptal.
Pak přišly další věci. Vypili nám za týden všechnu naši drahou kávu, kterou si kupujeme. Lenka mi vysvětlila, že je zvyklá si každé ráno vařit plnou konev. A pak se ukázal ten největší problém. Její práce v nemocnici byla skoro padesát kilometrů od našeho domu.
Lenka měla dvanáctihodinové směny. A její přítel, který nepracoval, ji prý bude muset každý den vozit do práce a pak ji zase vyzvedávat. To znamenalo, že s naším autem najedou každý den dvě stě kilometrů! Téměř tisíc kilometrů za týden! Bylo mi jasné, že to naše staré auto nemůže vydržet.
Ale poslední kapka přišla o pár dní později. Lenka mi oznámila, že její přítel se během její směny nudí. Že by si prý jezdil naším autem na ryby. A pak se mě zeptala na tu nejneuvěřitelnější věc. „Hele, a nevíš, kde by se tady dala sehnat nějaká tráva? On si u toho rybaření rád zahulí.“
V tu chvíli jsem vybuchl. „Tak to v žádném případě!“ řekl jsem jí. „Půjčit vám auto je jedna věc. Ale nebudu podporovat, aby v něm tvůj přítel jezdil sjetý po městě a ještě v něm kouřil trávu! Zbláznila ses?!“
Najednou byla oheň na střeše. Hádali jsme se a já jsem jí řekl, že půjčení auta zadarmo je z naší strany obrovská laskavost, ale že všechno má své meze. Urazila se a řekla, že když jsme takoví, tak si najde něco jiného. A opravdu. Během týdne si našla jiný pronájem, blíž k práci.
Když odcházeli, ještě si stěžovala, že v našem autě nefunguje klimatizace. A pak se prostě vypařila. Za ten týden, co u nás bydleli, jedli naše jídlo a jezdili naším autem, nám samozřejmě nezaplatili ani korunu. Auto nám vrátili tak, že mi jen poslala zprávu: „Je to na příjezdovce.“
Už jsme o ní nikdy neslyšeli. A já dodnes přemýšlím, co se s tou milou a velkorysou holkou, kterou jsme kdysi znali, stalo. Protože ta drzá a sobecká příživnice, která u nás ten týden bydlela, byla úplně cizí člověk.
