Článek
Pracuji už třináct let jako barista v malé, sousedské kavárně. Je to taková ta naše místní „zašívárna“, kam lidé chodí na kafe a pokec. Znám většinu štamgastů jménem i tím, co si dávají. Za ty roky jsem se naučil vycházet se všemi typy lidí. Až na jednu paní. Ta žena je ztělesněním všeho, co nesnášíte na zákaznících. Je drzá, arogantní, nikdy nepozdraví, nepoprosí ani nepoděkuje a chová se ke mně, jako bych byl její sluha.
Dlouhá léta jsem se snažil její chování ignorovat. Byl jsem k ní prostě profesionálně chladný, udělal jsem jí kafe, vzal si peníze a víc jsem se s ní nebavil. Myslel jsem si, že je to nejlepší způsob, jak se vyhnout konfliktu. Ale před pár týdny se ukázalo, že ani to nestačí. Moje snaha o minimální interakci se jí zřejmě nelíbila.
Jednoho dne si mě šéf zavolal do kanceláře. Řekl mi, že si na mě stěžovala jedna zákaznice. Že prý jsem na ni byl drzý, odměřený a že jsem ji schválně ignoroval. Nemusel mi ani říkat její jméno. Okamžitě jsem věděl, o koho jde. Za celých třináct let jsem měl stížností tak málo, že bych je spočítal na prstech jedné ruky. A teď tohle.
Byl jsem naštvaný, ale co jsem měl dělat? Hádat se se šéfem nemá smysl. Slušně jsem mu řekl, že mě to mrzí a že si na své chování k této zákaznici dám pozor. A v tu chvíli se mi v hlavě zrodil plán. Plán na dokonalou, sladkou a naprosto nenapadnutelnou pomstu. Rozhodl jsem se, že budu poslušný. Až moc.
Druhý den vešla do kavárny. A já jsem spustil své představení. Nasadil jsem ten nejširší, nejzářivější a nejfalešnější úsměv, jakého jsem byl schopen. „Dobrý den, milostivá paní!“ zavolal jsem na ni přes celou kavárnu. „To je taková radost vás zase vidět! Co krásného si dnes pro nás přichystáte za objednávku?“
Zůstala na mě jen zírat, naprosto zaskočená. Objednala si své obvyklé kapučíno. „Výborná volba! Jako vždy!“ zajásal jsem přehnaně. „Okamžitě to bude, jen pro vás, s tou největší péčí!“ Celou dobu, co jsem jí připravoval kávu, jsem na ni mluvil. Chválil jsem její šaty, ptal jsem se jí, jak se má, a přál jí ten nejkrásnější den na světě. Bylo to neuvěřitelně vyčerpávající.
Tohle divadlo jsem opakoval každý jeden den. Pokaždé, když vešla do dveří, stal se ze mě ten nejúslužnější a nejpřeslazenější barista na světě. Mluvil jsem na ni hlasem, jako bych mluvil na malé dítě, a můj úsměv byl tak křečovitý, že mě z něj večer bolela celá tvář. Stálo mě to obrovské množství energie, předstírat takovou falešnou vřelost vůči člověku, kterým pohrdám.
Ale vyplatilo se to. Viděl jsem, jak je z toho den ode dne otrávenější. Její obličej byl stále kyselejší. Moje přehnaná slušnost ji očividně dráždila mnohem víc než má předchozí chladná profesionalita. A já jsem si to v duchu užíval a čekal, kdy konečně povolí. A ten den přišel dnes.
Dnes jsem jí naservíroval stejné představení jako každý den. „A tady je to vaše dokonalé kapučíno, připravené s láskou jen a jen pro vás!“ řekl jsem a postavil jsem jí ho na pult. A v tu chvíli to nevydržela. Sjela mě naštvaným pohledem a procedila mezi zuby: „Nemohl byste se už přestat takhle pitvořit? Je to neskutečně otravné!“
V tu chvíli jsem měl pocit, jako by mi v hlavě vybuchl ohňostroj štěstí. Ta vlna radosti a zadostiučinění byla nepopsatelná. Podařilo se mi to! Konečně to přiznala! Konečně řekla nahlas, že ji moje chování štve. A to byla ta nejkrásnější hudba pro mé uši.
Jen jsem se na ni dál usmíval tím svým sladkým úsměvem. „Ale já se jen snažím být milý a vstřícný, přesně jak jste si stěžovala u pana vedoucího,“ řekl jsem nevinně. Její tvář zrudla vzteky. Viděla, že je v pasti. Co si půjde stěžovat teď? Že jsem na ni až moc milý?
Beze slova popadla své kafe a uraženě odkráčela. A já jsem věděl, že jsem vyhrál. A co je na tom nejlepší? Od teď už pro mě to divadlo nebude vyčerpávající. Od teď to nebude brát žádnou energii. Od teď to bude poháněno čistou, nefalšovanou a neskutečně uspokojivou škodolibostí. A já se už nemůžu dočkat, až přijde zítra.
