Článek
Vždycky jsem si myslel, že máme s manželkou Janou dohodu. Když se nám narodil syn, zůstal jsem s ním doma. Plán byl, že až půjde do školky, vrátím se do práce. Ale pak Jana dostala v práci nabídku na povýšení. Poprosila mě, abych zůstal doma o pár let déle, aby se mohla naplno věnovat kariéře. Souhlasil jsem. Chtěl jsem ji podpořit. Z pár let se ale stalo téměř deset. Dnes je našemu synovi čtrnáct a já jsem stále otec v domácnosti. A moje žena je pro naši rodinu v podstatě cizí člověk.
Starám se o všechno. Vařím, uklízím, nakupuji, dělám zahradu. A hlavně, jsem tu pro našeho syna. Jsem ten, kdo ho vozí na fotbalové zápasy. Jsem ten, kdo s ním jezdí na výlety do aquaparku. Jsem ten, kdo s ním nakupuje věci do školy. Jana není nikdy u ničeho. Vždycky je buď moc v práci, nebo je z práce moc unavená.
Zpočátku jsem se snažil. Přemlouval jsem ji, ať si vezme volno, ať s námi někam jede. Ale vždycky to skončilo hádkou. Postupem času jsem to prostě vzdal. Přestal jsem se ptát. Proč bych měl ztrácet dech a poslouchat pořád dokola ty samé výmluvy? Žiji život osamělého otce, i když jsem ženatý.
Nejsmutnější na tom všem je, co to udělalo s naším synem. Už se na mámu ani neptá. Je pro něj skoro cizí. Už dávno neexistuje věta: „Nemůžu tě vzít, zeptej se mámy.“ Teď je to: „Promiň, dneska nemůžu, zkusím zavolat strejdovi, jestli by neměl čas.“ Je to strašně smutné.
Minulý víkend se náš syn rozhodl, že si chce obarvit vlasy na fialovo. Vím, je to puberta, ale chtěl jsem ho v tom podpořit. Zavolal jsem kamarádovi, který je kadeřník, a ten nám s tím pomohl. Strávili jsme skvělé odpoledne. Pustili jsme si nahlas hudbu, smáli jsme se a já jsem viděl, jak je můj kluk šťastný. Byl to jeden z těch momentů, na které se nezapomíná. Janě jsem o tom dopředu neřekl.
Večer, když se konečně vrátila z práce a uviděla synovy fialové vlasy, se stalo něco nečekaného. Místo aby se smála nebo zlobila, rozplakala se. Posadila se na gauč a začala vzlykat, že si tvoříme všechny vzpomínky bez ní. Že ji ze všeho vynecháváme.
V tu chvíli se ve mně nahromadila všechna ta frustrace z posledních let. Podíval jsem se na ni a s hlasem plným únavy jsem se zeptal: „A co přesně očekáváš, že budu dělat, Jano?“ Chvíli bylo ticho a pak jsem jí řekl tu krutou, ale naprosto upřímnou pravdu.
„Kdybychom čekali na tebe, až si uděláš čas, abychom si mohli vytvořit nějaké vzpomínky, tak bychom celou dobu jen seděli v tmavém pokoji a koukali do zdi.“
Moje slova ji zasáhla. Viděl jsem to na její tváři. Přestala plakat a jen na mě zírala s němým šokem. A od té doby se mnou nemluví. Je mezi námi ledové ticho. A já si nejsem jistý, jestli jsem to přehnal.
Část mě doufala, že ta brutální upřímnost jí konečně otevře oči. Že si uvědomí, že si musí vybrat. Že nemůže mít kariéru na plný plyn a zároveň plnohodnotnou rodinu, pokud tomu neobětuje ani minutu svého času.
Vždycky jsem si přál mít víc dětí. Ale Jana to odmítla. Teď už asi chápu proč. Nejspíš je pro ni i to jedno dítě příliš velká zátěž. A nejhorší na tom je, že i kdybych se teď vrátil do práce, nic by se nezměnilo. Už jsme se o tom bavili. Řekla mi, že své pracovní hodiny omezovat nebude.
Tak k čemu to všechno je? Proč bych měl nutit syna, aby jezdil autobusem nebo se spoléhal na kamarády, když jeho vlastní matka stejně nebude mít čas si ho vyzvednout ze školy?
Jsem unavený. Unavený z toho, že jsem na všechno sám. Miluji svou ženu, ale mám pocit, že se mi každým dnem víc a víc vzdaluje. A já nevím, jestli ta upřímnost, která měla být lékem, nebyla nakonec jen posledním hřebíčkem do rakve našeho manželství.
