Článek
Včera byl jeden z těch úmorných srpnových dnů, kdy se vzduch ve městě tetelí horkem a jediná věc, na kterou člověk dokáže myslet, je něco ledového k pití. Podařilo se mi s manželkou Janou utrhnout se z práce o něco dříve a našli jsme si krásné místo na zahrádce jedné naší oblíbené restaurace v Praze. Byl to vzácný okamžik klidu uprostřed týdne a my jsme se těšili, že si jen tak sedneme a na chvíli vypneme.
V nabídce měli domácí malinovou limonádu. Na obrázku vypadala naprosto božsky. Velká sklenice plná ledu, čerstvých malin a lístků máty. Přesně to, co jsme v tom vedru potřebovali. Jana si ji okamžitě objednala a já jsem se těšil s ní. Po chvíli jsme viděli, jak se k nám blíží servírka s tácem, na kterém se skvěla ta nádherná, orosená sklenice plná rudé, ledové dobroty.
Ale sotva servírka udělala pár kroků na zahrádku, stalo se něco neuvěřitelného. Zastavila ji žena od vedlejšího stolu. „Jé, to je ale hezké pití,“ řekla a ukázala prstem na tu naši limonádu. „To bych si dala.“ Servírka se na ni profesionálně usmála. „Jistě, milostivá paní. Hned vám přinesu stejnou.“ Ale žena zavrtěla hlavou.
„Ne, já nechci stejnou,“ řekla naprosto vážným tónem. „Já chci tuhle.“
V tu chvíli nastalo ticho. My s Janou jsme na sebe jen nevěřícně pohlédli. Servírka na tu paní jen zírala s otevřenou pusou. Všichni jsme se snažili zpracovat, co právě řekla. Bylo to, jako by pětileté dítě v obchodě ukázalo na hračku jiného dítěte a řeklo „chci“. Ale tohle byla dospělá žena.
Ta chudák servírka, zmatená a v rozpacích, se jí to snažila vysvětlit, jako by mluvila s malým dítětem. „Ale paní, promiňte, tohle pití už je objednané,“ řekla jemně. „To už patří támhle těm pánovi a paní.“ Ukázala na náš stůl.
Ale žena se nedala. „No a co?“ odsekla. „Vždyť je to jen pití. Já ho chci teď.“ Její drzost a pocit, že se celý svět musí točit jen kolem ní, byly neuvěřitelné. Bylo jí úplně jedno, že si to někdo objednal před ní. Ona to viděla, líbilo se jí to a tak to prostě musela mít. A to okamžitě.
Servírka už ztrácela trpělivost. „Paní, já vám tohle pití prostě dát nemůžu,“ řekla už o něco přísněji. „Je to objednávka jiného stolu. Jestli chcete, ráda vám okamžitě objednám nové.“ Žena si jen naštvaně odfrkla, uraženě si založila ruce na prsou a odvrátila se.
Servírka k nám konečně došla a s omluvným úsměvem položila tu teď už legendární limonádu na stůl. „Nezlobte se, někteří lidé jsou prostě neuvěřitelní,“ zašeptala a kroutila hlavou. Jen jsme ji ujistili, že se nic neděje.
S Janou jsme se na sebe podívali a vybuchli jsme smíchy. Celá ta situace byla tak absurdní, že to ani nešlo brát vážně. Ta představa, že dospělý člověk nedokáže pochopit tak jednoduchou věc, jako že nemůže sebrat cizí objednávku, byla prostě k nevíře.
Pili jsme tu limonádu pomalu a vychutnávali si každé sousto. A byla opravdu tak dobrá, jak vypadala. Ale po tomhle incidentu chutnala ještě o trochu lépe. Chutnala jako malé, sladké vítězství zdravého rozumu nad lidskou hloupostí a sobectvím. A my jsme si z toho odnesli nejen osvěžení, ale i vtipnou historku, kterou budeme vyprávět ještě dlouho.
