Článek
Byla sobota, to nejhorší možné odpoledne na velký nákup. Supermarket byl narvaný k prasknutí, uličky plné lidí s vozíky a všude pobíhaly a křičely děti. Já jsem se jen snažil co nejrychleji sehnat pár věcí na víkend a co nejdříve z toho blázince vypadnout. S povzdechem jsem manévroval s vozíkem mezi regály a snažil se ignorovat ten chaos kolem. Právě když jsem zatáčel do uličky s mléčnými výrobky, stalo se to.
Zpoza rohu se najednou vyřítil malý kluk, mohl mít tak osm let, a v plné rychlosti do mě narazil. Nebyla to žádná velká rána. Já jsem se ani nehnul a on jen trochu zavrávoral a udělal pár kroků dozadu. Nic se nestalo, nikdo nespadl, nikomu se nic nestalo. Běžná situace, jakých se v přeplněném obchodě stane desítky.
Ten kluk se na mě podíval trochu vyděšeně, ale okamžitě z něj vypadlo naprosto slušné a upřímné: „Promiňte, pane.“ Byl jsem mile překvapen. V dnešní době člověk takovou slušnost od dětí moc často neslyší. Už jsem se nadechoval, abych se na něj usmál a řekl mu, že se vůbec nic nestalo, že je to v pořádku. Ale než jsem stačil otevřít pusu, objevila se za ním jako blesk jeho matka.
Sjela mě naštvaným pohledem, pak popadla svého syna za ruku a hrubě ho odtáhla stranou. A pak jsem slyšel větu, ze které mi spadla čelist. Naklonila se k tomu chlapci a sykla na něj tak, abych to dobře slyšel: „Neomlouvej se mu! To je jeho chyba, měl se dívat, kam jde!“
Zůstal jsem stát jako opařený. Vůbec jsem nechápal, co se právě stalo. Ten malý kluk se zachoval naprosto správně. Uvědomil si svou chybu a omluvil se. Projevil slušnost a pokoru. A jeho vlastní matka mu za to vynadala. Místo aby ho pochválila, ho učila, že omlouvat se je špatně a že za jeho chyby mohou vždycky ti ostatní.
Táhle za sebou toho zmateného chlapce a já jsem jen stál a díval se za nimi. Můj připravený úsměv a uklidňující slova mi zamrzly na rtech. Najednou mi bylo toho kluka neuvěřitelně líto. Měl v sobě přirozenou slušnost, ale jeho matka se ji ze všech sil snažila zničit a přetvořit ho k obrazu svému.
Pokračoval jsem v nákupu, ale celou dobu mi ta scéna nešla z hlavy. Přemýšlel jsem o té ženě. Musí to být neuvěřitelně nešťastný a arogantní člověk. Člověk, který si myslí, že on a jeho dítě jsou středem vesmíru a že pro ně neplatí žádná pravidla. Že oni nikdy nedělají chyby, chyby dělají jen ti druzí.
A co je na tom nejsmutnější, přesně tohle teď učí i svého syna. Učí ho, aby byl drzý, sobecký a aby nikdy nepřiznal svou vinu. Učí ho, že slušnost je slabost a že omluva je projev ponížení. Místo aby z něj vychovala slušného člověka, dělá z něj malého sobce, kterého jednou nikdo nebude mít rád.
Představoval jsem si, jak ten chlapec roste. Jak bude ve škole narážet do spolužáků a obviňovat je. Jak bude v práci dělat chyby a házet je na kolegy. Jak bude v partnerském vztahu ubližovat a nikdy neřekne „promiň“. A to všechno jen proto, že mu jeho matka v osmi letech v supermarketu řekla, že se nemá omlouvat.
Ten malý, bezvýznamný incident mi zkazil celou náladu. Najednou jsem neviděl jen přeplněný obchod, ale svět plný lidí, jako je ona. Lidí, kteří si myslí, že se jim nemůže nic stát a že mají vždycky pravdu. A bylo mi z toho smutno.
Když jsem konečně stál ve frontě u pokladny, viděl jsem je znovu o pár uliček dál. Ten kluk se na mě na chvíli podíval. V jeho očích byl zmatek. Jako by tušil, že to, co mu matka řekla, nebylo správné. Ale co mohl dělat? Je to jen dítě. A děti se učí od svých rodičů. A já jen doufám, že v něm ta přirozená slušnost zůstane i přes výchovu jeho matky. I když o tom silně pochybuji.
