Článek
Když jsme si ho jako malé kotě přinesli domů, ani ve snu by nás nenapadlo, co z něj vyroste. Z malého klubíčka se během pár let stal Macek – desetikilový, skoro osmdesát centimetrů dlouhý mainský mývalí kocour. Byl to tank na čtyřech tlapkách.
Macek byl, jak jsme s oblibou říkali, „agresivní mazel“. Jeho pojetí něhy spočívalo v tom, že si vás vybral, přišel k vám a svou vahou vás přišpendlil na místo. Četli jste si knihu? Perfektní. Macek se usadil přímo mezi vaším obličejem a stránkou a odmítal se hnout. Byl to ten nejlepší, nejchlupatější a nejtěžší blokátor výhledu na světě.
Příběh, který mu dlužím, se stal několik let před jeho smrtí. Byl to obyčejný večer, s manželkou Irenou jsme leželi v posteli a četli si. Už si přesně nepamatuju, co jsem měl ten den k večeři, ale mám silné podezření, že v tom figuroval kotlík poctivých fazolí s uzeným.
Důsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Zatímco jsme v tichosti četli, podařilo se mi vypustit tichého, ale o to zákeřnějšího zabijáka. Plyn, který neměl zvuk, ale jehož potenciál byl smrtící.
V tu naprosto dokonalou chvíli se v nohách naší postele objevil Macek. S grácií sobě vlastní se vydal na pomalý pochod středem peřiny, přímo mezi nás. Každý jeho těžkopádný krok fungoval jako píst, který neúprosně tlačil oblak zkázy zpod peřiny směrem k hlavám.
Vůbec netušil, že se stal poslem apokalypsy.
Došel až k polštářům, spokojeně zamručel a stočil se do klubíčka přesně mezi námi. A co čert nechtěl, zadeček si nasměroval pohodlně k mé ženě.
Právě tehdy se to stalo. Oblak byl osvobozen. Unikl zpod peřiny a udeřil Irenu přímo do obličeje.
Její reakce byla okamžitá a instinktivní. Prudce se posadila, nos nakrčený odporem. „Fuj! Macku! Ty prase jedno!“ vykřikla a její pohled padl na nejbližšího a nejpravděpodobnějšího viníka. Našeho kocoura.
Než jsem stačil cokoliv říct – a popravdě, nechtěl jsem nic říkat – spravedlnost byla vykonána. Irena popadla zmateného a naprosto nevinného Macka do náruče, odnesla ho z ložnice a s rázným „Takhle teda ne, kamaráde!“ za ním zavřela dveře.
Následujících pár minut strávila plamennou tirádou na téma „jak může takové zvíře vyprodukovat něco tak strašného“ a „že mu snad zítra nasadíme dietu“.
A já? Já ležel, díval se do stropu a kousal se do rtu tak silně, až mi tekly slzy. Slzy smíchu, které jsem se snažil ze všech sil potlačit. Každé sval na těle jsem napínal, abych nevybuchl v hurónský řehot. Bylo to to nejtěžší břemeno, jaké jsem kdy nesl.
Před dvěma lety nás Macek náhle opustil. Procházel obývákem, najednou se skácel a bylo po všem. Srdíčko. Bylo to rychlé a pro nás velmi bolestné. Chybí mi každý den.
Ale pokaždé, když si na něj vzpomenu, vybaví se mi i ten večer. Vybaví se mi, jak ten dobrák nevědomky vzal vinu na sebe a zachránil mě před manželskou roztržkou.
Takže, Macku, ať už jsi kdekoliv v kočičím nebi, díky, kamaráde. Tohle tajemství si vezmu do hrobu. Vzal jsi to tenkrát za tým.
