Článek
Jsem chlap jako hora. Měřím skoro dva metry a vážím přes metrák. Lidé se mi na ulici většinou vyhýbají. Ne proto, že bych byl nějaký agresor, jsem klidný člověk. Ale prostě jsem velký a nepřehlédnutelný. Tedy, myslel jsem si, že jsem nepřehlédnutelný. Zážitek z minulého týdne mě ale přesvědčil, že pro některé lidi jste buď neviditelný, nebo jste prostě jen překážka, kterou je třeba odstranit.
Čekal jsem na svou dceru v hlavní hale na pražském Hlavním nádraží. Bylo to zvláštní, ale hala byla v tu chvíli skoro úplně prázdná. Pár lidí sedělo na lavičkách, ale ten obrovský prostor uprostřed byl volný. Postavil jsem si své dvě tašky na zem vedle sebe, vytáhl jsem mobil a psal si zprávu. Stál jsem tam v klidu, nehnutě, a čekal.
Pak jsem si jí všiml. Asi třicet metrů ode mě stála žena, držela za ruku malého chlapce a vedle sebe měla malý kufřík na kolečkách. A kráčela si to přímo ke mně. Nejdřív jsem tomu nevěnoval pozornost. Ale pak jsem si uvědomil, že jde v naprosto přímé linii. Jako střela namířená přímo na mě.
Díval jsem se na ni a v hlavě mi to nešlo na rozum. Nalevo ode mě bylo nejméně deset metrů volného prostoru. Napravo ještě víc. Mohla jít, kamkoliv chtěla. Přesto si to dál mířila přímo na mě. Neuhnula ani o centimetr. Bylo to jako nějaká divná hra na kuželky, kde já jsem byl ta jediná kuželka uprostřed prázdné dráhy.
Čekal jsem, že na poslední chvíli uhne. Že si mě všimne a prostě mě obejde. Ale ona ne. Zastavila se asi půl metru přede mnou. Byla tak blízko, že jsem cítil její parfém. Podívala se na mě, jako bych byl nějaký otravný hmyz, a s ledovým klidem pronesla: „S dovolením. Uhněte mi.“
Zůstal jsem na ni jen zírat. Chvíli jsem si myslel, že je to nějaký skrytý foťák nebo kanadský žertík. Ale ona se tvářila naprosto vážně. „Prosím?“ zeptal jsem se, protože jsem stále nemohl uvěřit vlastním uším. Rozhlédl jsem se po té obrovské, prázdné hale.
„V celé téhle nádražní hale,“ řekl jsem a ukázal jsem rukou do prázdného prostoru, „mě opravdu nemůžete prostě jen obejít?“ Logika mé otázky ji zjevně urazila.
Odfrkla si, jako by slyšela tu největší drzost na světě. Pak udělala malý, teatrální půlkrok doprava, jen aby mi ukázala, jak moc ji obtěžuji. A pak to udělala. Schválně. Místo aby ten kufřík vedla vedle mě, táhla ho přímo přes mé nohy. Cítil jsem, jak mi kolečka přejela přes špičku boty.
Neboelo to, neměl jsem ani škrábanec. Ale ten její úmysl byl naprosto jasný. Bylo to gesto pohrdání. Její kufřík se o mou nohu dokonce trochu zakymácel, takže si musela být naprosto vědoma toho, co udělala. Ale ani se neotočila. Beze slova, s nosem nahoru, táhla za sebou svého syna a pokračovala dál svou přímou cestou.
Zůstal jsem tam stát, sám uprostřed té prázdné haly, a snažil jsem se pochopit, co se právě stalo. Proč? Proč by někdo raději vyvolal konfrontaci a choval se takhle dětinsky a agresivně, než aby udělal jednoduchý, metrový úkrok stranou?
Co se musí dít v hlavě člověka, který vidí svět takhle? Který si myslí, že se mu všichni musí klidit z cesty, i když je kolem něj nekonečný prostor? Byl jsem z toho tak zmatený, že jsem se musel smát. Nebyl jsem naštvaný. Byl jsem jen fascinován tou neuvěřitelnou, absurdní drzostí.
O chvíli později dorazila moje dcera. „Co je, tati? Proč se tak divně směješ?“ zeptala se. Jen jsem zavrtěl hlavou. „To bys neuvěřila.“ Vzal jsem si své tašky a šli jsme na vlak. Ale ten zážitek ve mně zůstal. Jako malá, bizarní připomínka toho, že někteří lidé si s sebou nenosí jen kufřík na kolečkách, ale i obrovskou kouli sobectví a arogance, která naráží do všeho kolem.
