Článek
Moji rodiče jsou ten typ lidí, co by se pro cizího člověka rozdali. Každému, kdo má nějaký problém, okamžitě nabídnou pomoc. Jejich dům je neustále plný lidí, kteří u nás dočasně bydlí. Kamarádi, kterým se opravuje byt, příbuzní, co přijeli na návštěvu, dokonce i známí známých. Na první pohled to vypadá krásně a šlechetně. Problém je v tom, že na jejich velkorysost doplácíme my, jejich vlastní děti. A nejvíc já.
Jsem nejstarší ze čtyř sourozenců a jako jediný jsem měl svůj vlastní pokoj. A právě ten můj pokoj se stal takovým neoficiálním pokojem pro hosty. Pokaždé, když u nás někdo potřeboval přespat, bylo automatické, že já půjdu spát do obýváku na gauč. Moji mladší sourozenci ve svých pokojích zůstali. Rodiče mi vždycky říkali, že jsem nejstarší a že to musím chápat.
Zpočátku to bylo jen občas, na víkend. Ale postupem času se z toho stala skoro samozřejmost. Někdy u nás bydlelo i deset cizích lidí najednou, klidně i několik týdnů v kuse. Náš byt byl přeplněný, peníze docházely, protože hosté samozřejmě za nic neplatili, a já jsem se ve svém vlastním domově cítil jako cizinec.
Nakonec jsem to vzdal. Přestal jsem se každých pár dní stěhovat z pokoje a zase zpátky. Vzal jsem si spacák, pár osobních věcí a prostě jsem se natrvalo přestěhoval do sklepa. Nebylo to nic moc, byla tam zima a tma, ale měl jsem tam aspoň svůj klid. Víte, jak je to špatné? Od začátku tohoto roku jsem ve svém vlastním pokoji, ve své posteli, spal jen tři noci.
Situace se ale stále zhoršovala. Teď v létě se k nám nastěhoval tátův bratr s celou svou rodinou. Pak přijeli na prázdniny i prarodiče. A aby toho nebylo málo, před šesti týdny se u nás ubytovala i mámina kamarádka se svými dětmi. A nakonec dorazila i tátova nevlastní dcera z prvního manželství i se svou rodinou.
Náš byt praskal ve švech. Můj pokoj, pokoj pro hosty i obývák byly plné. Dokonce i ve sklepě už nebylo místo. A tak jsem se ocitl v situaci, kdy jsem ve svém vlastním domě neměl kde spát. Začal jsem přespávat u kamaráda.
Právě tam se to celé provalilo. Jeho rodiče jsou skvělí lidé. Všimli si, že jsem u nich podezřele často. A také si všimli, že pokaždé, když přijdu, mám obrovský hlad. Doma to totiž chodilo tak, že jako hostitelská rodina jsme jedli vždycky až jako poslední. A často se stávalo, že na nás děti už moc jídla nezbylo.
Jednoho večera si mě kamarádovi rodiče posadili a na rovinu se mě zeptali, co se děje. A já jsem jim všechno řekl. O tom, že nemám kde spát, že musím spát ve sklepě, že mám hlad. Byli v šoku. A bez mého vědomí udělali to, co považovali za správné. Zavolali na sociálku.
O pár dní později za mnou přišla paní ze sociálky a chtěla se mnou mluvit o samotě. A já jsem se rozhodl. Už nebudu lhát a chránit své rodiče. Řekl jsem jí naprostou pravdu. O tom, jak musím neustále opouštět svůj pokoj. O tom, jak jsem se přestěhoval do sklepa. O tom, jak jíme jako poslední a jak jsem často hladový. O všem.
Sociálka si pak samozřejmě pozvala na kobereček i mé rodiče. Dostali pořádně vynadáno. Bylo jim řečeno, že musí zajistit lepší podmínky pro své vlastní děti a omezit počet lidí v domě. A že teď budou několik měsíců pod dohledem a budou muset chodit na nějaké rodičovské kurzy.
Když se rodiče vrátili domů, byli rozzuření. A ne na sebe. Na mě. „Jak jsi nám to mohl udělat?!“ křičela na mě matka. „Proč jsi nás prásknul sociálce?!“ Chtěli vědět, jak se sociálka dozvěděla všechny ty detaily.
„Řekl jsem jim pravdu,“ odpověděl jsem klidně. „Řekl jsem jim, jak tady doopravdy žijeme.“ To je rozzuřilo ještě víc. „Vy jste se na mě vykašlali, tak proč bych se já měl starat o vaše problémy?“ dodal jsem.
Od té doby je u nás doma peklo. Rodiče se mnou skoro nemluví a když už, tak mi jen vyčítají. Já stále trávím většinu nocí u kamaráda. Nevím, jestli jsem udělal dobře. Ale vím, že už jsem dál nemohl. Jsem jen kluk. A potřebuji mít někde své místo, svou postel a pocit bezpečí. A to mi moji rodiče, ve své snaze zachránit celý svět, prostě nedokázali dát.
