Článek
Moji rodiče jsou rozvedení a já trávím jeden týden u mámy a druhý u táty. S tátou vycházím skvěle, ale s mámou je to čím dál tím horší. Od té doby, co se znovu vdala, je neuvěřitelně panovačná a náročná. A nejhorší je to s jejím telefonem. Myslí si, že jsem její osobní asistent, který musí být na příjmu dvacet čtyři hodin denně.
Neustále mi posílala zprávy, i když jsem byl uprostřed vyučování ve škole. Očekávala, že jí okamžitě odpovím. Byly to samé úkoly. „Cestou domů kup mléko.“ „Vyzvedni oběd, co jsem objednala.“ A odkdy bydlíme s mým otčímem a jeho desetiletou dcerou Aničkou, tak hlavně: „Vyzvedni Aničku z kroužku.“ „Dohlédni, aby si Anička napsala úkoly.“
Několikrát jsem kvůli tomu měl ve škole problém. Nakonec mi můj táta i třídní učitel poradili, ať si prostě na dobu vyučování ztiším telefon a podívám se na něj, až když mi škola skončí. Udělal jsem to. A moje máma byla tak naštvaná, že dokonce volala do školy a stěžovala si, že prý jí musím být k dispozici. Bylo to neuvěřitelně trapné.
Ale já jsem se rozhodl, že jí už neustoupím. Škola pro mě byla důležitá a já jsem se potřeboval soustředit. Netušil jsem ale, že se mi moje rozhodnutí tak strašlivě vymstí a že ho máma použije jako zbraň proti mně v té nejhorší možné situaci.
Letos v dubnu se to stalo. Měl jsem po škole kroužek a telefon jsem měl samozřejmě ztišený. Když jsem skončil, podíval jsem se na něj a viděl jsem hotovou spoušť. Několik zmeškaných hovorů od mámy a několik esemesek. V té první stálo, že musím okamžitě vyzvednout Aničku z nějaké skautské akce na druhém konci města.
A pak tam byla hlasová zpráva. Když jsem si ji pustil, slyšel jsem jen hysterický křik mé matky. Ječela, že dostali telefonát, že Aničku srazilo kolo a je v nemocnici. A že je to všechno moje chyba. Vyděšeně jsem běžel k mámě domů, ale nikdo tam nebyl. A tak jsem si jen sedl ke stolu a snažil se dělat si úkoly a čekat.
Máma se vrátila až za pár hodin. Byla unavená a naštvaná. Řekla mi, že Anička se rozhodla jít domů sama, protože ji nikdo nepřišel vyzvednout. Že nedávala pozor, vběhla do cesty a srazil ji cyklista. A že je na to ještě moc malá, aby chodila sama. Všechno to říkala tónem, jako by to byla moje vina.
„To ale není moje chyba,“ řekl jsem a snažil se bránit. „Měl jsem kroužek a o ničem jsem nevěděl.“ Ale moje matka vybuchla. „Jak to můžeš říct?! Tvoje sestra je v nemocnici a ty nemáš ani kousek studu! Rodina má být přece na prvním místě, ne nějaké tvoje kroužky!“
Hádali jsme se. Říkal jsem jí, že mi nemůže dávat úkoly přes esemesku a čekat, že všeho nechám a poběžím. Že měla zajistit odvoz jinak. Ale ona si mlela svou. Později ten večer ještě zavolala mému tátovi a seřvala i jeho, že mě v tomhle podporuje. Táta se mě zastal a pohádali se tak, že to snad slyšeli i sousedé.
Od toho dne je každý můj týden u mámy jako peklo. Neustále mi předhazuje, co se stalo. Anička si zlomila nohu a má ošklivě poraněné i druhé koleno. Lékaři říkají, že bude mít pravděpodobně trvalé následky. A moje matka a otčím se ke mně chovají, jako bych jí to zranění způsobil já.
Pokaždé, když se snažím bránit, matka mi řekne, že je „nechutné“, jak se z toho snažím vymluvit. Že bych se měl stydět za to, že necítím žádnou vinu. Ale já ji opravdu necítím. Je mi Aničky strašně líto, ale vím, že to není moje chyba. Já jsem nikdy nesouhlasil, že ji vyzvednu. Oni prostě jen špatně plánovali a teď hledají viníka. A já jsem pro ně ten nejjednodušší cíl.
