Článek
Minulý týden ve středu ráno jsem měl domluvený odvoz s kamarádem. Měli jsme se sejít v osm hodin před jedním malým pekařstvím u nás na sídlišti. Přišel jsem o pár minut dříve, pekařství bylo ještě zavřené. Nevadilo mi to. Koupil jsem si v automatu kafe, stoupl jsem si ke dveřím, abych nepřekážel, a v klidu jsem si projížděl zprávy na mobilu. Byl to obyčejný, klidný začátek dne. Netušil jsem, že se brzy stanu hlavní postavou v absurdním divadle jedné velmi drzé paní.
Přesně v osm hodin se k pekařství přiřítila starší, uspěchaná žena. Bez jakéhokoliv pozdravu vzala za kliku. Dveře byly samozřejmě zamčené. Znovu s nimi zalomcovala, tentokrát o poznání silněji. Nic. Naštvaně si odfrkla a pak si všimla mě. Sjela mě pohledem od hlavy až k patě. Na sobě jsem měl obyčejnou mikinu s kapucí a džíny. V ruce jsem držel kelímek s kávou.
„No?!“ vyštěkla na mě. „Budete otvírat, nebo ne? Už je osm hodin!“ Zmateně jsem zvedl hlavu od telefonu. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že mluví na mě. A že si zřejmě myslí, že jsem zaměstnanec, který se jen tak poflakuje venku, místo aby otevřel krám.
„Promiňte, ale já tady nepracuju,“ odpověděl jsem jí slušně a snažil jsem se usmát. Ale můj úsměv ji rozzuřil ještě víc. Protočila panenky tak, že jsem si myslel, že jí zůstanou koukat jen bělma.
„Nelžete mi!“ odsekla. „Vždyť tady stojíte přímo u dveří! Vidím vás!“ Její logika byla neuvěřitelná. Podle ní každý, kdo stojí poblíž dveří nějakého obchodu, v něm musí automaticky pracovat. Ustoupil jsem o krok stranou, abych jí dal víc prostoru.
„Já se tady opravdu jen tak poflakuju a čekám na kamaráda,“ řekl jsem a ukázal jsem na své obyčejné oblečení. Ale bylo to jako mluvit do zdi. Ona už měla svou pravdu a přes tu nejel vlak. Začala znovu zuřivě lomcovat dveřmi, jako by doufala, že se magicky otevřou.
Když viděla, že ani to nepomáhá, otočila se zpátky ke mně s výrazem naprostého pohoršení. „Tohle si budu na vás stěžovat!“ vyhrožovala mi. „Tohle je ten nejhorší zákaznický servis, jaký jsem kdy zažila!“ Už jsem se nezmohl na nic jiného než na tichý smích. Bylo to tak absurdní, že to ani nešlo brát vážně.
Stál jsem tam, poslouchal, jak mi cizí ženská nadává za to, že jí nechci otevřít obchod, ve kterém nepracuji, a říkal jsem si, že svět se snad úplně zbláznil. Co si myslela, že se stane? Že se leknu a vytáhnu z kapsy klíče, které nemám?
Nakonec to zřejmě vzdala. S posledním naštvaným pohledem si stoupla o kus dál a uraženě si založila ruce na prsou. O pár minut později konečně dorazila skutečná prodavačka, odemkla dveře a ta paní se okamžitě nahrnula dovnitř, aniž by ji pozdravila.
V tu samou chvíli přijel i můj kamarád. Když jsem mu v autě vyprávěl, co se právě stalo, smál se, až se za břicho popadal. Já jsem nad tím ale ještě dlouho kroutil hlavou. Nechápu, kde se v některých lidech bere taková drzost a pocit, že se celý svět musí točit jen kolem nich.
Ta paní byla tak přesvědčená o své vlastní pravdě, že odmítla přijmout jakékoliv jiné vysvětlení. V její hlavě jsem byl prostě líný zaměstnanec a ona byla důležitá zákaznice, které se musí všichni klanět. A já jen doufám, že si na mě opravdu šla stěžovat. Ta představa, jak vysvětluje prodavačce, že si chce stěžovat na toho kluka v mikině, co stál venku, ta je prostě k nezaplacení.
