Článek
Leželi jsme v posteli, jen tak jsme projížděli telefony. Facebook skoro nepoužívám, ale všiml jsem si, že tam mám od své přítelkyně Kláry už několik měsíců žádost o přátelství. Tak jsem ji přijal. Z čisté zvědavosti jsem se začal probírat její zdí. A to, co jsem našel, mi obrátilo žaludek naruby.
Během chvilky jsem narazil na několik sdílených obrázků s textem. Taková ta klasická facebooková „moudra“. První znělo: „Super nápad: chovej se k lidem, na kterých ti záleží… jako by ti na nich skutečně záleželo…“ Trochu mě to píchlo. Vždyť se k ní tak chovám. Každý den za ní jezdím třicet minut přes půl města. K narozeninám dostala několik dárků, večeři, kupuju jí věci jen tak. Snažím se. Ale řekl jsem si, že to může být o komkoliv.
Sroloval jsem dál. „Když mě od sebe odstrčíš, slibuju ti, že mě nenajdeš tam, kde jsi mě nechal…“ Tohle už bylo jasnější. Zvlášť když si vzpomenu, jak se zlobila, když jsem si chtěl vzít chvilku pro sebe. Vzdal jsem se svého osobního volna, abych byl s ní. Nikdy jsem neměl pocit, že bych ji odstrkoval. Naopak.
A pak jsem narazil na ten, který mě úplně odrovnal. „Nezlob se, až si tě začne vážit někdo jiný, zatímco ty jsi mě bral jako samozřejmost. Co neuděláš ty, udělá někdo jiný.“
Ta věta mě zasáhla jako rána pěstí. Nejenže si myslí, že si jí nevážím, ale v podstatě tím říká, že si hledá někoho jiného. Někoho, kdo si jí bude „vážit“ víc.
Otočil jsem se na ni a ukázal jí telefon. „Co to má znamenat, Kláro?“
Její obrana byla chabá. Prý to nic neznamená. Že to sdílela za vteřinu a ani nad tím nepřemýšlela. Že to moc řeším.
Ale mně to nedalo. V hlavě mi začal pracovat červíček pochybností. Otevřel jsem naši konverzaci ve zprávách a začal porovnávat data. A můj žaludek se sevřel ještě víc. Každý jeden z těch pasivně agresivních příspěvků sdílela přesně v den, kdy jsme se kvůli něčemu chytli.
Ten poslední, ten nejhorší, sdílela v průběhu dne po naší ranní hádce, ještě předtím, než jsme si to večer vyříkali.
Ukázal jsem jí to. Přiznala to. „Cítila jsem se tak v tu chvíli,“ řekla. „Ale teď už ne.“
Jenže pro mě to bylo pozdě. Došlo mi, že pokaždé, když máme sebemenší problém, její první instinkt není ho řešit se mnou, ale jít si postěžovat celému světu na Facebooku a přemýšlet o tom, že si najde někoho jiného. A navíc ze mě před všemi jejími přáteli a rodinou dělá idiota, který si jí neváží.
Cítil jsem se znechuceně. Jako bych měl zvracet. V hlavě mi pořád dokola zněla ta věta: „Co neuděláš ty, udělá někdo jiný.“ Věděl jsem, že se přes to nepřenesu. Že při každé další hádce budu čekat, kdy se na jejím profilu objeví další „moudro“, které mě bodne do zad.
Věděl jsem, že nemůžu být ve vztahu s někým, komu chybí základní respekt a kdo při prvním problému utíká a přemýšlí o zadních vrátkách.
Do hodiny od toho, co jsem přijal její žádost o přátelství, jsem se s ní rozešel. Bylo to ošklivé. Jsem unavený a zničený. Ale vím, že to bylo jediné správné rozhodnutí.
Narazili jste ve vztahu na něco, co pro vás bylo absolutní stopkou? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz.
