Článek
S Evou jsme spolu pět let. Mluvili jsme o svatbě, o budoucnosti. Byla pro mě vším. Až do té noci před pár týdny.
Byli jsme u nás v bytě, pili jsme. Já, Eva a můj kamarád Tomáš. Nebylo to poprvé, co Tomáš nadhodil téma sexu ve třech. Vždycky předtím jsme se tomu s Evou zasmáli a odmítli to. Shodli jsme se, že to není nic pro nás.
Ale tentokrát to bylo jiné. Tomáš byl neodbytný. Snažil jsem se změnit téma, ale on do toho pořád rýpal. A pak se stalo něco, co mi vyrazilo dech. Eva se na mě podívala a řekla: „Ale no tak, Petře, aspoň ho vyslechni.“
Byl to první bodnutí nožem. Zradila naši dohodu. Najednou jsem byl v tom sám proti nim oběma. Cítil jsem ten tlak, jak mě pomalu svírá. Moje protesty buď neslyšeli, nebo je ignorovali.
V zoufalství jsem navrhl, abychom počkali, až dorazí Tomášova přítelkyně, ale i to zapadlo v tom opileckém tlachání. Najednou se mě Eva zeptala: „Tak jdeme na to?“
Už jsem neměl sílu bojovat. Jen jsem zamumlal: „Jak chceš, miláčku.“
A pak se to rozjelo. Eva nás oba začala svlékat. Cítil jsem, jak se mi mozek vypíná. Byl jsem jako v katatonii, neschopný pohybu, neschopný slova. Jen jsem tam ležel a díval se do stropu.
Pokusila se mi vsunout zvadlý penis do sebe a nehty mě u toho bolestivě škrábla na tom nejcitlivějším místě. Ucukl jsem, z rány se pustila krev. Zvedl jsem se a utekl do koupelny, abych se očistil.
Stál jsem před zrcadlem, třásl se a sbíral odvahu, abych to celé zastavil. Trvalo to možná dvě minuty.
Když jsem se vrátil, už spolu spali. Na našem gauči. V našem obýváku.
Svět se se mnou zatočil. Zpanikařil jsem. V hlavě mi probleskl absurdní nápad. „Pojďme do ložnice,“ řekl jsem, jako by to mělo něco změnit. Zhroutil jsem se na naši postel a zůstal nehybně ležet.
A oni pokračovali. Souložili nade mnou, jako bych byl jen kus nábytku.
Pak se ve mně něco zlomilo. Vybuchl jsem. Zařval jsem na Tomáše, ať okamžitě vypadne. Sbalil si věci a beze slova odešel.
Eva se na mě podívala s nepochopením. „Proč ses víc nezapojil?“ zeptala se. Ta otázka mě dorazila. Pohádali jsme se a nakonec v opilosti usnuli.
Druhý den ráno jsme se snažili dělat, jako by se nic nestalo. Jenže já jsem si všiml, že si Eva s Tomášem píše. Pravidelně. Když jsem jí řekl, že mi to vadí a že si nepřeju, aby se s ním dál stýkala, vybuchla ona.
Začala na mě křičet, že jsem nedospělý. Že jsem s tou trojkou přece souhlasil. Že jsme byli jen opilí a já si to teď v půlce rozmyslel. A že jí nebudu ničit přátelství.
A pak přišla s tím, že bychom měli mít otevřený vztah.
Od té noci je všechno peklo. Pokaždé, když se o tom pokusím mluvit, začne křičet, že je to moje chyba. Že ona neudělala nic špatného. Že si za své pocity můžu sám.
Jsem zmatený a cítím se ponížený. Vyčítám si, že jsem nebyl důraznější a neřekl jasné „ne“. Miluju ji, nebo spíš miloval jsem tu ženu, kterou jsem si myslel, že znám. Teď se dívám na cizího člověka.
Jak se mám přes tohle přenést? Můžeme spolu vůbec ještě být? Nebo je tohle konec a já bych měl prostě odejít?
Stalo se ve vašem vztahu něco, co překročilo vaše hranice, a teď jste obviňováni, že je to vaše chyba? Nikdo nemá právo vás do ničeho nutit. Pokud se cítíte zmatení a v pasti, napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je první krok k uzdravení prostě jen to říct nahlas.
