Článek
Rozvod s bývalou ženou Janou před dvěma lety byl tím nejhorším obdobím mého života. Nebyl to jen obyčejný rozchod. Byla to dvojitá zrada, která mi zlomila srdce a vzala důvěru v lidi. Jana mě totiž podváděla s mužem, kterého jsem považoval za jednoho ze svých nejlepších kamarádů. Když jsem na to přišel, zhroutil se mi svět. V tu chvíli pro mě byla největší oporou moje starší sestra Lenka. Trávil jsem hodiny u ní v obýváku, plakal jsem jí na rameni a ona mě utěšovala. Znala každý ošklivý detail, každou bolestivou slzu. Alespoň to jsem si myslel.
Minulý víkend se Lenka vdávala. Těšil jsem se na to. Měl jsem radost, že našla své štěstí, a chtěl jsem být u toho a oslavovat s ní. Přišel jsem na obřad, popřál novomanželům a těšil se na uvolněnou zábavu na hostině. Ale místo radosti mě čekal jen šok, ponížení a zjištění, jak hluboko dokáže klesnout moje vlastní sestra.
Když jsme dorazili do restaurace, kde se konala hostina, u vchodu byl vystavený zasedací pořádek. Hledal jsem své jméno, a když jsem ho našel, ztuhla mi krev v žilách. U stolu číslo sedm stálo napsáno: Petr. A hned vedle, tím samým ozdobným písmem: Jana. Moje exmanželka. Ta žena, která mi zničila život. Ta, kvůli které jsem proplakal noci na sestřině gauči.
Nejdřív jsem si myslel, že je to nějaký omyl. Hloupý vtip. Musí to být chyba. Našel jsem Lenku, která zrovna přijímala gratulace, a odtáhl jsem si ji stranou. Snažil jsem se mluvit co nejklidněji, i když ve mně všechno vřelo. „Lenko, asi se stala nějaká chyba v zasedacím pořádku,“ řekl jsem jí. „Posadilas mě ke stolu s Janou.“
Ale ona se na mě jen podívala s naprosto klidným, téměř lhostejným výrazem. „To není chyba,“ řekla. „Vím o tom.“ Zůstal jsem na ni jen zírat, neschopný slova. „Proč?“ bylo jediné, na co jsem se zmohl.
Její odpověď byla jako facka. „Nechtěla jsem dělat dusno a rozdělovat hosty,“ řekla, jako by to bylo to nejlogičtější na světě. A pak dodala větu, která mě ranila víc než celá nevěra mé exmanželky. „A kromě toho, už jsou to dva roky. Je nejvyšší čas, aby ses přes to přenesl.“
V tu chvíli jsem pochopil. Moje sestra, ta, která viděla mou bolest z první ruky, ji teď úplně shodila ze stolu. Pro ni to byla jen nějaká stará historie, přes kterou bych se měl prostě „přenést“. Bylo jí úplně jedno, jak se budu cítit, když budu muset sedět u stolu se ženou, která mě zradila. Její pohodlí a „hladký“ průběh hostiny pro ni byly důležitější než moje city.
Nechtěl jsem jí kazit její velký den. A tak jsem se s nuceným úsměvem odebral ke svému stolu. Bylo to peklo. Seděl jsem tam, vedle Jany, a vládlo mezi námi mrazivé ticho. Všichni u stolu věděli, co se mezi námi stalo, a atmosféra byla nesnesitelná. Cítil jsem na sobě pohledy ostatních. Bylo to nejdelších a nejpotupnějších patnáct minut mého života.
Pak jsem to už nevydržel. Tiše, bez scény, jsem se zvedl. Přešel jsem k Lence, která se zrovna bavila s nějakými kamarádkami. „Promiň, ale musím jít,“ zašeptal jsem jí. „Tohle nezvládnu.“ Podívala se na mě naštvaně, ale já jsem se jen otočil a odešel.
Večer mi od ní přišla zpráva. A pak další od matky. Obě mi vyčítaly, že jsem udělal scénu a zkazil jim atmosféru. Že jsem se neuměl chovat jako dospělý a „povznést se nad to“ na jeden večer. Že jsem sobec, který myslí jen na sebe.
Jejich slova mě zranila, ale už mě nepřekvapila. V ten den jsem neztratil jen iluze o své exmanželce, ale i o své sestře. Pochopil jsem, že i když byla u mého pádu, nikdy doopravdy nechápala mou bolest. Pro ni to byla jen další epizoda v životě. Pro mě to byla rána, která se nikdy úplně nezahojí. A ona do ní teď schválně znovu bodla. A to se neodpouští.
