Článek
Jsem ten kamarád, kterému všichni volají, když mají problém. Jsem lidská vrba. Umím sedět hodiny v hospodě, poslouchat příběhy o zpackaných vztazích a problémech v práci, a jen trpělivě přikyvovat. Všichni si myslí, jaký jsem empatický a pozorný. Nikdo netuší, že je to jen obranný mechanismus. Že naslouchat je pro mě tisíckrát snazší než mluvit.
U nás doma se totiž nemluvilo. Tedy, samozřejmě že se mluvilo. Padaly věty jako: „Večeře je na stole,“ „Vynes koš,“ nebo „V osm buď doma.“ Byla to komunikace na úrovni logistiky a povelů. Ale skutečný rozhovor? Ten u nás neexistoval.
Nikdy za celé dětství se mě nikdo nezeptal: „Jaký jsi měl den?“ „Jací jsou tvoji kamarádi?“ „O čem je ta knížka, co čteš?“ „Jak se cítíš?“ Věděl jsem o svých rodičích asi tolik, jako oni o mně. Nic. Byli jsme tři cizinci, co spolu bydlí, a naším jediným společným tématem bylo, co poběží večer v televizi.
Ta absence slov ve mně vytvořila obrovský hlad. Jako dítě jsem miloval být na návštěvě u kamarádů. Fascinovaně jsem poslouchal, jak jejich táta vypráví o tom, co se mu stalo v práci, nebo jak jejich máma líčí svůj nákup v místní Jednotě. Byly to úplně obyčejné, banální příběhy, ale pro mě to byl ten nejexotičtější svět. A když se mě jejich rodiče na něco zeptali, na cokoliv, byl to pro mě svátek. Dospělý se o mě zajímal!
Tenhle vzorec si nesu dodnes. Vybírám si přátele, kteří jsou expresivní a hodně mluví. Je to pro mě pohodlné. Oni zaplní ticho a já nemusím.
Hrůza nastává ve chvíli, kdy se konverzace stočí na mě. „A co ty, Petře? Jak ses měl o víkendu?“ V tu chvíli mi v hlavě nastane naprosté prázdno. Srdce se mi rozbuší. Co mám říct? Jak to říct rychle, aby to nezabralo moc času? Proč by je to proboha zajímalo? Vždyť je to nuda.
A tak odpovím nějakou obecnou frází: „Ale jo, dobrý, v pohodě,“ a okamžitě položím protiotázku, abych reflektor pozornosti zase odklonil od sebe. Být středem pozornosti, i jen na třicet vteřin, je pro mě fyzicky nepříjemné.
V dětství jsem se naučil, že moje myšlenky a pocity nikoho nezajímají. Že je lepší být tichý a neviditelný, protože pak alespoň nikomu nepřekážím. A teď, v šestatřiceti, zjišťuju, že tenhle naučený program je jako klec. Toužím po hlubším spojení s lidmi, ale zároveň se panicky bojím zranitelnosti, kterou s sebou nese sdílení.
A tak mlčím. Jsem skvělý posluchač. Jsem dokonalá vrba. A přitom bych si tak zoufale přál, abych alespoň jednou v životě dokázal být tím, kdo vypráví příběh. Jen se bojím, že už je pozdě se to naučit.
Závěrečná výzva
Vyrůstali jste také v tichu? Jste skvělým posluchačem hlavně proto, že se bojíte mluvit o sobě? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Možná, že když o našem tichu začneme mluvit, zjistíme, že máme co říct.
