Článek
Bydlím v paneláku, kde jsou dveře do bytů tak blízko u sebe, že se občas stane, že si kurýr splete zvonek. Většinou to není problém. Slušní sousedé vám balíček buď přinesou, nebo vám napíšou, že ho máte u nich. Ale moje sousedka, paní Nováková, si z toho udělala takový malý, zlodějský koníček. Pokaždé, když jí kurýr omylem nechal můj balík, nechala si ho. A já jsem pak musela složitě pátrat, kde moje zásilka skončila.
Několikrát se mi stalo, že jsem ji po pár dnech potkala na chodbě a ona mi s falešným úsměvem podala otevřenou krabici se slovy: „Jé, Petruško, promiňte, tohle mi tu asi nechal pošťák omylem. Ani jsem si nevšimla, že to není moje.“ Bylo mi jasné, že lže. Ale co jsem mohla dělat? Neměla jsem žádný důkaz. A tak jsem jen tiše skřípala zuby a doufala, že si kurýři konečně zapamatují moje jméno.
Minulý týden mi ale došla trpělivost. Objednala jsem si z internetu nové vybavení do kuchyně a nemohla jsem se dočkat, až dorazí. Přišla mi zpráva, že balík byl doručen. Ale přede dveřmi nic nebylo. Okamžitě jsem věděla, kolik uhodilo. Vztek mi zatemnil mysl. Podívala jsem se kukátkem a viděla jsem, že dveře bytu paní Novákové jsou pootevřené.
Tiše jsem vyšla na chodbu a přiblížila se k jejím dveřím. A naskytl se mi pohled, který potvrdil všechna má podezření. Paní Nováková seděla na zemi v předsíni a s nadšením rozbalovala moji krabici. Právě vytahovala novou sadu nožů, kterou jsem si objednala. V tu chvíli jsem ji přistihla při činu.
Zaklepala jsem na její dveře. Lekla se tak, že málem upustila ten nůž. Rychle se snažila krabici schovat za záda a s nervózním úsměvem otevřela. „Dobrý den, paní Nováková,“ řekla jsem ledovým hlasem. „Myslím, že máte něco, co patří mně.“
Čekala jsem omluvu, trapné výmluvy. Ale ona místo toho okamžitě přešla do útoku. „Co si to dovolujete?!“ začala na mě křičet. „Jak se opovažujete mě takhle špehovat a obviňovat?! Ztrapňujete mě před mými dětmi!“ Její dvě malé děti vykoukly z obýváku a nechápavě na nás zíraly.
Byla jsem v šoku z její drzosti. „Vy mi ukradnete balík, já vás u toho chytím, a vy tady na mě budete křičet?“ zeptala jsem se. „Okamžitě mi vraťte mé věci.“ Ale ona se jen smála. „To je vaše chyba,“ odsekla. „Máte si lépe hlídat, kam vám kurýři vozí balíky. Tohle mi nechali přede dveřmi, tak jsem si myslela, že je to pro mě.“
Její lži byly tak průhledné, že to bylo až směšné. Ale ona se odmítala vzdát. Řekla, že mi ten balík nedá. V tu chvíli mi došla trpělivost. „Dobře,“ řekla jsem a vytáhla jsem mobil. „Jak chcete. Buď mi ten balík okamžitě vrátíte, nebo volám policii a ukážu jim, co jste ukradla.“
To zabralo. Její arogantní výraz zmizel a nahradil ho strach. S naštvaným výrazem popadla tu krabici, otevřela dveře a praštila mi s ní k nohám. „Tak si to vem, ty hysterko!“ zakřičela a zabouchla mi dveře před nosem.
Myslela jsem si, že tím je celá věc vyřízená. Ale mýlila jsem se. Paní Nováková se rozhodla pro pomstu. Začala o mně po celém domě roznášet pomluvy. Vyprávěla sousedům srdceryvnou historku o tom, jak jsem na ni bezdůvodně křičela a šikanovala ji, chudinku matku, jen kvůli nějakému omylu s balíkem.
Někteří sousedé, kteří ji neznají tak dobře, mi teď na chodbě sotva odpoví na pozdrav. Dívají se na mě skrz prsty. Je to neuvěřitelné. Ta žena mě okrade, já ji u toho přistihnu, a ona z toho nakonec vyjde jako oběť a já jako ten zlý. Svět se snad úplně zbláznil. Ale já se nedám. A příště, až se mi ztratí balík, nebudu klepat na její dveře. Budu rovnou volat policii.
