Článek
Trvalo padesát let, až do babiččiny smrti. Děda ji přežil jen o dva roky. Vždycky jsme říkali, že zemřel na zlomené srdce, že bez ní už na světě nedokázal být. Jeho obraz v mé mysli byl obrazem dokonalého, oddaného manžela a gentlemana ze staré školy. Až do minulé soboty.
Po jeho smrti jsme se s rodiči pustili do vyklízení jeho starého domu. Byl to smutný, ale zároveň nostalgický úkol. Probírali jsme se věcmi, které nashromáždil za osmdesát let života. Na mě připadl ten nejméně lákavý úkol – sklep. Očekávala jsem jen prach, pavučiny, staré zavařeniny a harampádí.
Sklep byl přesně takový, jaký jsem si představovala. Vlhký, chladný, plný starého nářadí, prázdných lahví a nepotřebných krámů. S povzdechem jsem se pustila do práce. V jednom tmavém koutě, zastrčený za starou skříní, jsem objevila malý, nenápadný, dřevěný kufřík, téměř truhlu. Byl zamčený. Zvědavost mi nedala. Po chvíli páčení se mi podařilo zrezivělý zámek otevřít.
Čekala jsem, že uvnitř najdu staré dokumenty, možná nějaké válečné medaile. Místo toho tam byl úhledně srovnaný balíček dopisů, svázaný vybledlou sametovou stuhou. Na vrchním dopise bylo oslovení, které mi vyrazilo dech: „Můj nejdražší Jaroslave…“ Jaroslav byl můj děda. Ale písmo nepatřilo mé babičce. Bylo to elegantní, ladné, ženské písmo, které jsem nikdy neviděla.
Srdce mi bušilo jako o závod. Cítila jsem se provinile, jako bych narušovala nějaké posvátné tajemství. Ale nemohla jsem si pomoct. Vytáhla jsem jeden z dopisů a začala jsem číst.
„Můj nejdražší Jardo, včerejší odpoledne bylo jako sen. Počítám každou hodinu, každou minutu, než Tě zase uvidím na našem místě u řeky. Je pro mě mučením dívat se na Tebe přes ulici a nemoci se Tě ani dotknout. Miluji Tě víc, než dokážu napsat. Tvá navždy, L.“
Četla jsem dál. Jeden dopis za druhým. Byly to milostné dopisy. Vášnivé, plné touhy, citu a bolesti ze skryté, zakázané lásky. Podepsané byly vždy jen iniciálou „L“. Podle data na obálkách byly z období sedmdesátých let, z doby, kdy můj otec byl malý kluk a moji prarodiče byli v mých představách tím nejstabilnějším manželským párem na světě.
Ty dopisy malovaly obraz úplně jiného dědy, než jakého jsem znala. Nebyl to jen ten tichý, laskavý pán, co v neděli sedával v křesle a četl noviny. Byl to muž, který vedl tajný, dvojí život. Muž, který prožíval vášnivou, zakázanou lásku s jinou ženou. Psali si o tajných schůzkách, o strachu z prozrazení, o snech, které se nikdy nemohly naplnit.
Seděla jsem na studené podlaze toho sklepa, obklopená prachem a stíny, a cítila jsem se naprosto zmateně. Můj obraz dokonalého dědy se rozpadal na kusy. První pocit, který mě zaplavil, byl vztek. Vztek za mou babičku. Podváděl ji! Celé ty roky, co mu byla oddanou manželkou, on miloval jinou! Všechny ty jejich společné fotky, na kterých se usmívali, mi najednou připadaly jako jedna velká lež.
Ale jak jsem četla dál, můj hněv začal ustupovat a nahradil ho jiný, složitější pocit. Smutek. A možná i špetka pochopení. Ty dopisy nebyly jen plné vášně, ale i obrovské bolesti a beznaděje. Bylo zřejmé, že ti dva se opravdu hluboce milovali, ale z nějakého důvodu spolu nemohli být. Děda si vybral svou rodinu, svou povinnost. A tento kufřík byl jediným svědkem lásky, které se musel vzdát.
Najednou jsem viděla svého dědu ne jako světce, ani jako podvodníka. Viděla jsem ho jako člověka. Jako muže, který byl rozpolcený mezi láskou a povinností. Muže, který udělal těžké rozhodnutí a pak s jeho následky žil celý zbytek života. Kdo byla ta tajemná „L“? Co se s ní stalo? Miloval ji až do konce? A věděla o tom babička? Ty otázky mi vířily hlavou a já jsem věděla, že odpovědi na ně už nikdy nedostanu.
Stála jsem před dilematem. Co s těmi dopisy mám dělat? Mám je ukázat tátovi? Zničila bych mu tím jeho idealizovaný obraz otce. Způsobila bych mu bolest. Nebo je mám spálit a předstírat, že jsem je nikdy nenašla? Zachovala bych tak rodinnou legendu, ale zároveň bych pohřbila kus skutečného života mého dědy.
Nakonec jsem udělala třetí věc. Pečlivě jsem dopisy svázala tou starou stuhou a vrátila jsem je zpátky do kufříku. A ten kufřík jsem si odnesla domů. Uložila jsem ho u sebe do skříně. Je to teď moje tajemství.
Ten nález ve sklepě změnil můj pohled na mou rodinu navždy. Můj děda už pro mě není jen ten dokonalý, jednorozměrný hrdina z dětství. Je to skutečný člověk, s chybami, vášněmi a se srdcem, které bylo zřejmě mnohem složitější, než si kdokoliv z nás dokázal představit. Možná jsem ztratila iluzi o dokonalém manželství mých prarodičů. Ale našla jsem mnohem hlubší pochopení pro lidský život. A pro to, že za každými zavřenými dveřmi, v každém starém kufru, se může skrývat příběh, o kterém nemáme ani tušení.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
