Článek
Dělám z domova už od té covidové patálie, víš jak. Mám na starosti klientské složky, takže diskrétnost je absolutní základ. Představ si ten šok, když mi před pár týdny volá šéfová, personalistka a ještě manažer našeho oddělení. Prý ať okamžitě přijedu do centrály, že si musíme promluvit. Žaludek jsem měla až v krku, to ti povím.
Posadili si mě do zasedačky a spustili. Jestli prý znám nějakou Lucii Novákovou. V životě jsem to jméno neslyšela, tak na ně zírám jako blázen. A oni na to, že jsem si neoprávněně otevřela její složku. U nás v práci platí přísný pravidlo, že nesmíš sahat na spisy lidí, které znáš, nebo na ty, co nemáš přidělené. Bránila jsem se, že je to nesmysl, že tu ženskou fakt neznám. Tak tedy otevřeli tu složku znovu, aby se podívali, jestli tam není uvedená nějaká propojená osoba, kterou bych znát mohla. A ejhle. V kolonce stálo jméno mého přítele, Tomáše.
V tu chvíli mi to docvaklo. Musela jsem s barvou ven. Řekli mi, že mě dočasně stahují z pozice, než celou věc prošetří. Jela jsem domů a měla pocit, že se mi hroutí svět.
Když se Tomáš vrátil z práce, hned jsem na něj vybalila, co se stalo. Nejdřív se kroutil, ale pak zrudnul jako rak a přiznal se. Prý se mu ta Lucie, jeho „kamarádka“, svěřila, že čeká na nějaké vyjádření od naší firmy a nic se neděje. Tak ho nenapadlo nic lepšího, než využít toho, že tam dělám, a prostě se jí do té složky podívat sám přes můj počítač.
Vybuchla jsem. Řekla jsem mu, že se zbláznil, že mě kvůli jeho pitomé lehkomyslnosti vyhodí! A co je vůbec ta Lucie zač a proč je jeho jméno u ní ve spisu? Prý jen kamarádka. Pak to ale začal otáčet proti mně. Že to vlastně není jeho chyba, že přece nemohl tušit, jaký z toho budu mít průšvih. A hlavně, že jsem si neměla dávat tak jednoduché heslo do počítače, které on mohl uhodnout. Cítila jsem se strašně, jako by mi dával facku a ještě tvrdil, že jsem si za ni mohla sama.
Vyšetřování naštěstí dopadlo dobře. Tomáš se nakonec ke všemu přiznal a já o práci nepřišla. Má to ale háček. Aby se prý nic podobného neopakovalo, musím teď pracovat z prázdné kanceláře v centrále. Sedím tu každý den sama jako kůl v plotě a cítím se jako ve vězení.
S Tomášem je to na bodu mrazu. Mluvíme spolu, jen když jde o naši dceru. Mám pocit, že se mi snažil totálně vygumovat mozek a přesvědčit mě, že za všechno můžu já. Ta situace mi nedá spát a já nevím, jestli s takovým člověkem dokážu dál být.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
