Článek
Poslední týdny na Filipa všechno padalo. Stres v práci, nedokončený projekt, do toho pošmourné srpnové počasí. Každý večer jsem ho nacházela na gauči v našem malém bytě v Dejvicích, jak bezduše projíždí telefon nebo jen zírá na televizi, kde zrovna běželo Prostřeno. Jeho smích, který tak miluju, se někam vytratil. A mně to trhalo srdce.
Chtěla jsem ho potěšit. Vymýšlela jsem, co bych mu mohla koupit, čím ho rozmazlit. A pak, když jsem se včera vracela z práce, jsem míjela malé květinářství na rohu. Zastavila jsem se a dívala se na všechnu tu krásu ve vázách. A v tu chvíli mě to napadlo.
Co kdybych koupila kytku jemu?
Okamžitě se mi v hlavě ozval ten otravný hlásek společenských konvencí. „Kupují holky klukům kytky? Není to divný? Nebude si připadat trapně?“ Váhala jsem. Možná bych mu měla radši koupit lahev dobrého rumu nebo nějakou videohru. To je přece „normální“.
Ale pak jsem si vzpomněla na Filipa. Na to, jak se dokáže upřímně radovat z hezkých věcí. Jak si všímá detailů. Jak mi sám od sebe nosí jednu jedinou růži, jen tak.
A řekla jsem si: Proč vlastně ne? Proč by měl být tak jednoduchý a krásný projev náklonnosti, jako je darování květiny, vyhrazený jen pro ženy? Copak muži neocení krásu? Copak nepotřebují vidět hmatatelný důkaz toho, že na ně někdo myslí?
Vzdorovitě jsem vešla dovnitř.
Nechtěla jsem žádnou obří, svázanou kytici. Jen tak, pro radost. Uviděla jsem je hned. Nebyly to klasické rudé růže. Byly sytě oranžové, barvy zapadajícího slunce. Vybrala jsem tři nejkrásnější.
Cestou domů jsem se cítila trochu nervózně, ale zároveň odhodlaně. S kyticí v ruce jsem si připadala jako nositelka nějakého malého, tichého povstání proti zvyklostem.
Otevřela jsem dveře. A scéna byla přesně taková, jakou jsem čekala. Filip seděl na gauči, ramena svěšená, pohled prázdný.
Přišla jsem k němu potichu zezadu a bez jediného slova mu položila růže do klína.
Nejdřív se na ně jen zmateně podíval. Pak zvedl hlavu ke mně, pak zase zpátky na ty oranžové květy. V jeho očích byla směs naprostého zmatení a údivu.
„To je… pro mě?“ zašeptal a v jeho hlase byla taková nejistota, až mě to bodlo u srdce.
Jen jsem přikývla.
Vzal ty růže do ruky, jemně, jako by to bylo něco z jiného světa. A pak se stalo něco nečekaného. Na jeho tváři se objevil úsměv. Ne ten unavený a křečovitý, který jsem vídala poslední dny. Byl to ten jeho pravý, široký úsměv, který mu rozzářil celý obličej.
„Tohle pro mě ještě nikdy nikdo neudělal,“ řekl potichu a viděla jsem, jak se mu lesknou oči.
V tu chvíli jsem ho objala a on mě k sobě pevně přitiskl. Stáli jsme tam v tichu a já věděla, že jsem udělala tu nejlepší věc na světě.
Ty tři oranžové růže samozřejmě nevyřešily jeho problémy v práci. Ale dokázaly něco mnohem důležitějšího. Přinesly do našeho bytu a do jeho duše kousek slunce. Byly tichým vzkazem, který říkal: „Vidím tě. Vnímám tě. A stojím při tobě.“
A to je někdy víc než všechny lahve rumu na světě.
Udělali jste pro svého partnera něco netradičního, co váš vztah posílilo? Podělte se o své malé i velké romantické příběhy na pribehy.kral@seznam.cz. Inspirujme se navzájem!
