Článek
Fotografie majestátních horských štítů, tyrkysových jezer a útulných dřevěných hotýlků. „Tam,“ řekla jsem a ukázala na fotku. „Tam chci jet.“ Marek se na mě podíval, v očích se mu zalesklo nadšení. „Tak jo,“ řekl. „Příští léto. Žádný Mácháč, žádná Pálava. Dáme si pořádnou dovolenou v Alpách. Slibuju.“
Ten slib se pro mě stal majákem, který mi svítil na cestu přes dlouhé a náročné měsíce v práci. Představa té dovolené mě držela nad vodou. Začala jsem plánovat. Trávila jsem večery na internetu, hledala turistické trasy, porovnávala hotely s wellness centry, ukládala si fotky vodopádů a horských pastvin. Koupila jsem si nové, kvalitní pohorky a nepromokavou bundu. Mluvila jsem o tom s kamarádkami, s kolegy, s rodiči. „Letos jedeme s Markem do Alp,“ říkala jsem hrdě. Bylo to víc než jen dovolená. Byl to symbol. Symbol toho, že jsme se v životě konečně někam posunuli, že si můžeme dovolit víc než jen víkend na chalupě.
Marek mé nadšení zpočátku sdílel. Posílal mi odkazy na hotely, i když byly většinou nad náš rozpočet, a snil nahlas o tom, jak budeme po celodenní túře sedět na terase a pít pivo s výhledem na ledovec. Jak se ale blížil termín dovolené, začal být podivně vyhýbavý.
Když jsem v květnu navrhla, abychom už konečně něco rezervovali, mávl rukou. „Ještě je čas, miláčku,“ řekl. „Určitě budou nějaké super last-minute slevy. Ušetříme.“ V červnu, když jsem mu ukázala krásný hotel za přijatelnou cenu, prohlásil: „Vypadá to hezky, ale recenze nic moc. Našel jsem jinej, lepší, pošlu ti odkaz.“ Odkaz nikdy nepřišel. V červenci, jen měsíc před plánovaným odjezdem, jsem začala být nervózní. Všechny dobré hotely už byly plné.
„Marku, musíme to už zarezervovat, jinak nebudeme mít nic! Co se děje?“ naléhala jsem na něj. Viděla jsem, že je mu to nepříjemné. Ošíval se, vymlouval se na práci, na to, že neměl čas se na to pořádně podívat. Můj sen o Alpách se pomalu začal rozplývat a nahrazoval ho nepříjemný pocit, že něco není v pořádku.
Týden před termínem naší „dovolené“ jsem to už nevydržela a udeřila na něj. Sedli jsme si a já jsem se ho na rovinu zeptala, jestli tam vůbec chce jet. A tehdy to přišlo. Ne přiznání, že na to nemáme, nebo že se mu nechce. Přišlo to zabalené jako ten nejlepší nápad na světě.
„Hele, Terko, přemýšlel jsem o tom,“ začal s hraným nadšením. „Ty Alpy… není to vlastně hrozně komerční? Davy turistů, předražené jídlo, a ta cesta autem je strašně dlouhá. Co kdybychom si udělali takovou autentickou, klidnou českou dovolenou? Volal jsem našim. Mají na chalupě na Vysočině volno, říkali, že můžeme přijet na celý týden. Je tam nádherná příroda, čerstvej vzduch, lesy, houby… je to vlastně skoro jako v Alpách! A hlavně, představ si, kolik peněz ušetříme.“
Zůstala jsem na něj zírat. V hlavě mi hučelo. Chtělo se mi křičet, brečet, hodit po něm talíř. On mi právě zrušil můj vysněný výlet a nahradil ho týdnem u svých rodičů v jeho starém dětském pokojíčku. A podával mi to jako geniální plán, který vymyslel pro naše dobro. Byla jsem tak v šoku a tak zklamaná, že jsem se nezmohla na jediné slovo odporu. Kývnout na to se zdálo jednodušší, než se začít hádat.
A tak jsme místo do rakouských Alp jeli do malé vesnice na Vysočině. Místo romantického hotelového pokoje pro dva jsem spala v jeho staré posteli s povlečením s autíčky. Místo snídaní na terase s výhledem na hory jsme snídali v kuchyni s jeho matkou, která mi neustále přidávala na talíř a vyptávala se, kdy už konečně plánujeme svatbu. Místo horských túr jsme chodili na krátké procházky kolem rybníka a sbírali houby.
Marek byl naprosto spokojený. „No není to tady super? Ten klid, ta pohoda,“ opakoval každý den. Jeho otec ho neustále zapřahal do práce na zahradě a na chalupě. „Marku, pojď mi pomoct naštípat dříví! Marku, musíme opravit ten plot!“ A já jsem seděla na zápraží, snažila se číst si knížku a poslouchala jsem komentáře jeho matky o tom, jak málo jím a jak jsem bledá. Cítila jsem se jako v pasti.
Večery byly nejhorší. Místo romantiky ve dvou jsme seděli v obýváku, dívali se na nekonečný televizní seriál s jeho rodiči a jedli to, co tchyně uvařila. Každý můj pokus o soukromou konverzaci s Markem byl přerušen nějakou poznámkou nebo otázkou. Byla to dovolená s jeho rodiči, ne naše. Já jsem tam byla jen jako trpěný host.
Cestou domů bylo v autě ticho. Já jsem se dívala z okna a snažila se potlačit slzy zklamání a vzteku. Cítila jsem se podvedená. Ne kvůli těm penězům. Ale kvůli tomu snu. Zničil náš společný sen a ani se nezeptal, jestli s tím souhlasím. Prostě rozhodl za mě.
„Tak to bylo fajn, ne?“ prolomil ticho Marek, naprosto netušíc, jaká bouře se ve mně odehrává. „Ušetřili jsme spoustu peněz a naši byli rádi, že nás viděli.“ Jen jsem mlčky přikývla. Došlo mi, že problém není v tom, že jsme nejeli do Alp. Problém je v tom, že jeho představa o štěstí a spokojenosti je úplně jiná než ta moje. A já jsem si v tu chvíli nebyla jistá, jestli je to propast, kterou dokážeme někdy překlenout. Ta dovolená na Vysočině nebyla jen zrušený výlet. Byla to velká, varovná cedule na naší společné cestě.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
