Článek
Byla jsem expert na plánování. Ale chyběla mi radost. Chyběla mi spontánnost. A tak jsem se, na popud kamarádky, přihlásila do kurzu tanečních pro dospělé. Říkala jsem si, že se alespoň naučím waltz a poznám nová lidi. Netušila jsem, že tam potkám muže, který mi celý můj pečlivě naplánovaný život obrátí naruby.
První lekce byla utrpení. Stála jsem v sále místní sokolovny, obklopená dalšími nervózními nezadanými, a připadala jsem si jako naprosté dřevo. Měla jsem pocit, že mám dvě levé nohy. Neustále jsem si počítala kroky, dívala se na zem a do někoho vrážela. A pak jsem ho uviděla. Jmenoval se Tomáš. Byl pravý opak mě. Pohyboval se s naprostou lehkostí a přirozeností. Nesnažil se, on prostě tančil. Usmíval se, bavil se a z celé jeho bytosti sálala energie a radost ze života.
Během volné zábavy, kdy jsme si měli najít partnera, zamířil přímo ke mně. „Smím prosit?“ zeptal se s úsměvem. Chtěla jsem ho odmítnout, bála jsem se, že ho pošlapu a znemožním se. Ale jeho pohled byl tak vřelý, že jsem nedokázala říct ne. A v momentě, kdy mě vzal za ruku, se stalo něco zvláštního.
Přestala jsem myslet na kroky. Přestala jsem se dívat na nohy. Jen jsem se dívala na něj a nechala jsem se vést. On byl dokonalý partner. Předvídal každý můj chybný krok, vedl mě tak jistě, že jsem najednou tančila, aniž bych věděla jak. Ten večer jsme protančili spolu. A na konci mě pozval na rande.
Už naše první rande mělo naznačit, jaký bude náš společný život. Čekala jsem, že půjdeme na kávu nebo na večeři. Místo toho mě vyzvedl a řekl: „Dneska je krásně, jedeme na výlet.“ A bez jakéhokoliv plánu jsme sedli do auta a jeli směr Karlštejn. Byla to ta nejkrásnější, nejspontánnější schůzka, jakou jsem kdy zažila. A tak to bylo se vším.
Tomáš byl mistrem nečekaných kroků. Já jsem plánovala, on improvizoval. Já jsem měla ráda jistotu, on miloval dobrodružství. Po půl roce chození jsem si začala prohlížet nabídky společných pronájmů, abychom si mohli za pár měsíců něco najít. Tomáš přišel jednoho dne domů a oznámil mi: „Našel jsem nám byt. Je nádherný. Příští víkend se stěhujeme.“ Byla jsem v šoku, ale zároveň nadšená.
Nutil mě vystupovat z mé komfortní zóny. Já, která jsem celý život jezdila na dovolenou s cestovkou do ověřených hotelů, jsem se najednou ocitla s ním a s batohem na zádech ve vlaku do Rumunska. Já, která jsem měla ráda svůj klid, jsem se s ním učila lézt po skalách. A já, která jsem se bála mluvit před lidmi, jsem ho doprovázela na taneční večery, kde jsme se stali hvězdami parketu.
Nebylo to vždycky jednoduché. Občas mě jeho impulzivnost přiváděla k šílenství. Jako tenkrát, když se jednoho dne rozhodl, že dá výpověď ve své stabilní práci, protože ho „už nebavila“, a že si založí vlastní malou firmu na výrobu nábytku. Bála jsem se. Byla jsem ta, která počítala hypotéku a výdaje. On byl ten, který věřil ve sny. Hádali jsme se. Ale nakonec jsem ho podpořila. A jeho firma, i přes těžké začátky, dnes prosperuje.
Nebo tenkrát, když koupil starou, polorozpadlou chalupu, aniž by se se mnou poradil. Když jsem viděla tu ruinu, chtělo se mi brečet. Ale on viděl potenciál. A celé léto jsme pak strávili opravami. Bylo to náročné, ale zároveň nás to neuvěřitelně sblížilo. Z té ruiny jsme společně vytvořili náš druhý domov.
Postupem času jsem si uvědomila, že se měním. Už jsem nebyla ta ustrašená plánovačka. Tomáš mě naučil, že život není projekt, který se dá naplánovat od začátku do konce. Že ty nejkrásnější věci se často stávají právě tehdy, když se odchýlíte od plánu a necháte se unášet proudem. A já jsem ho na oplátku naučila, že občas je dobré mít záchrannou vestu, když se vrháte do neznámých vod. Stali jsme se dokonalým tanečním párem i v životě. On vedl, já jsem mu byla oporou.
Dnes, o patnáct let později, jsme byli na svatbě naší neteře. Když kapela začala hrát waltz, Tomáš mě vzal na parket. Tančili jsme a já jsem se na něj dívala. Na toho muže, který mi kdysi v zapadlé sokolovně šlapal na nohy a smál se mému počítání kroků. Na toho muže, který mi ukázal, že život se nemá plánovat, ale tančit. A že ty nejkrásnější kroky jsou ty, které neznáte dopředu. Můj život s ním je jeden velký, improvizovaný tanec. Občas šlápneme vedle, občas ztratíme rytmus. Ale dokud se držíme za ruce, vím, že nikdy neupadneme.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
