Článek
Po té katastrofální večeři jsem věděla, že je konec. Pár dní jsem to v sobě nechala uležet a pak jsem mu zavolala. Nechtěla jsem ho jen tak bez vysvětlení odstřihnout, i když by si to možná zasloužil. Chtěla jsem, aby věděl, co přesně pokazil. Náš rozhovor, trochu ve zkratce, vypadal asi takhle:
„To je kvůli té večeři, viď?“ zeptal se hned, jak jsem řekla, že si musíme promluvit. „Jo, je.“ „A?“ „Nikdy v životě jsem se v žádné skupině necítila tak nevítaná. Připadala jsem si jako na blbým pohovoru, celou dobu jste jen testovali moje znalosti. Nikdo se ani nepokusil mě poznat. A když náhodou běžela normální konverzace, buď mě ignorovali, nebo mi skočili do řeči, když jsem se snažila něco říct.“ „Já nemám pocit, že by to tak bylo.“ „Dobře, tak mi řekni, jak často spolu sedíte a dáváte si otázky typu: ‚Rychle – jaký je SQL dotaz, když chceš smazat dva řádky ze dvou různých tabulek?!‘“ „Já nevím.“ „Ne, vážně. Zkoušíte se takhle navzájem v práci nebo v hospodě?“ „Asi ne.“ „A proč ne? Protože to normální lidi prostě nedělají? Protože je to trapné?“ „Já nevím. Jen si dělali srandu.“ „Pro mě to žádná sranda nebyla,“ nedala jsem se. „Mám kamarády i kamarádky v různých profesích, ajťáky, právníky, doktory. Nikdy by mě nenapadlo je takhle zpovídat a zkoušet, jestli své práci opravdu rozumí. Věřím jim. Normálně se jich ptám na práci, na to, co dělají, ale tohle? To bylo přes čáru.“ „OK.“ „Představ si, že bych si vytiskla test z daňových zákonů a dala ho vyplnit tvé kamarádce účetní. Nepřišlo by ti to trochu ujetý?“ „Já nevím, možná?“
Jeho odpovědi byly pořád stejné. Spousta „nevím“ a jednoslovných reakcí. Bylo jasné, že vůbec nechápe, o co mi jde, nebo to chápat nechce. Na konci hovoru se zeptal, jestli je tedy mezi námi konec. Řekla jsem, že ano. Že s ním nevidím žádnou budoucnost a že jsem ten večer viděla jeho úplně jinou stránku. A že nebudu nikomu dělat cvičenou opičku, kterou bude předvádět kamarádům. Na to už nic neřekl a prostě zavěsil.
Celý víkend mi pak posílal zprávy. Nejdřív naštvané, že nemůže uvěřit, že se rozcházíme kvůli takové hlouposti. Pak přišlo pár omluv a proseb, ať to zkusíme napravit, a když jsem nereagovala, zase se vrátil k naštvaným textovkám.
Mimochodem, našla jsem si na Facebooku toho jeho kamaráda, který byl ten večer jediný normální a většinu času se díval do telefonu. Poslala jsem mu odkaz na diskuzi, kde jsem situaci popsala, a zeptala se ho, jestli to tak viděl i on. Odepsal mi téměř okamžitě. Omluvil se mi a potvrdil, že věděl, že se jeho kamarádi chovají špatně. Prý se za mě styděl a předpokládal, že se mě můj přítel nakonec zastane. Omluvil se, že se na začátku taky zapojil, a popřál mi hodně štěstí v kariéře.
Takže tak. Zkusila jsem mu vysvětlit, jak divně a nepříjemně jsem se cítila. Neprohlédl a nic se nenaučil. A já vím, že jsem udělala správně.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
