Článek
Tohle jsem nikdy nikomu, kromě svého manžela, nepřiznala. Můj otec mě kdysi pocitem viny donutil, abych si vzala půjčku ve výši 700 000 korun, abych mu pomohla rozjet jeho podnikání. Pro mě to byl obrovský dluh a on nikdy nepochopil, jaký dopad to na mě mělo. Moji tety a strýcové si neustále půjčují mezi sebou. Je to mentalita chudoby, kterou nesnáším. Vrcholem všeho bylo, když moji rodiče měli tu drzost požádat mého manžela o peníze z jeho dědictví, aby pomohl tátově firmě. Protože „jsme přece rodina“. Samozřejmě jsem jim lhala o tom, kolik vlastně zdědil, protože to jsou peníze mého muže.
A tak jsem začala lhát ve velkém. Říkáme jim, že nemáme žádné peníze navíc. Že sotva vyjdeme. Žijeme navenek skromně, aby moje rodina nezjistila, že se máme dobře.
Občas se cítím provinile, ale ten pocit mě velmi rychle přejde, když je vidím, jak si kupují motorky, nová auta nebo jak každý utratí deset tisíc za kožené bundy. Budu jim lhát dál, i kdyby měli finanční potíže, protože neumí dělat chytrá finanční rozhodnutí a já nechci takhle dopadnout. Chci pro svou rodinu vybudovat mezigenerační bohatství, ale oni jsou typ lidí, co „žijí přítomností“.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
