Článek
Vtipný, pozorný, inteligentní a, což bylo důležité, také po dlouhém manželství rozvedený. Chápal mé jizvy, protože měl své vlastní. Naše randění bylo opatrné, pomalé, ale o to upřímnější. Po půl roce jsme se rozhodli pro velký krok – naši první společnou dovolenou. Týden v Toskánsku. Pronajali jsme si malý kamenný domek uprostřed vinic a já jsem byla přesvědčená, že to bude ten nejromantičtější týden mého života.
Těšila jsem se jako malá holka. Představovala jsem si, jak budeme jezdit na kole po okolí, ochutnávat víno, vařit spolu z čerstvých surovin a večer sedět na terase a povídat si o všem a o ničem. Měla to být oslava našeho nového začátku. A první den tomu všechno nasvědčovalo. Cesta byla plná smíchu, domek byl ještě krásnější než na fotkách a večer jsme usínali v objetí za zvuku cikád. Byla jsem šťastná.
Problémy začaly hned druhý den ráno. Nenápadně, plíživě, jako jedovatý břečťan, který se začne pnout po zdi vašeho snu. Vstala jsem dřív a šla jsem si udělat kávu. Piju ji černou, silnou, bez cukru. Když jsem se s hrníčkem posadila na terasu, přišel za mnou Tomáš s druhým hrnkem. Postavil ho přede mě a s úsměvem řekl: „Dobré ráno, miláčku. Udělal jsem ti tvoji oblíbenou.“ Podívala jsem se do hrnku. Byla to káva s mlékem a dvěma kostkami cukru. „Děkuju, Tomáši, ale já piju kávu černou,“ řekla jsem jemně, abych ho neurazila.
Zarazil se. „Aha. Jé, promiň, to je zvyk. Markéta pila vždycky kávu s mlékem a dvěma cukry,“ řekl a poprvé za naši dovolenou vyslovil jméno své exmanželky. Markéta. To jméno mi zůstalo viset ve vzduchu. Usmála jsem se a řekla, že to nevadí. Ale vadilo.
Během dne se „Markéta“ začala objevovat čím dál častěji. Ne že by o ní mluvil, ale byla přítomná v jeho gestech, ve zvycích, které si za dvacet let manželství vypěstoval. Když jsem vyšla ze sprchy, našla jsem svůj ručník složený do úhledného, komplikovaného komínku. „Proč to děláš?“ zeptala jsem se. „Promiň, zvyk. Markéta to tak měla ráda, říkala, že to líp schne,“ odpověděl. Když jsme jeli autem do Sieny a já řídila, neustále mě upozorňoval: „Hele, tady opatrně v té zatáčce. Markéta tady vždycky brzdila mnohem dřív.“
Každá zmínka, každé srovnání, bylo jako malé píchnutí jehlou. Cítila jsem se čím dál víc nesvá. Připadala jsem si, jako bych byla jen záskok, náhradnice v divadelní hře, jejíž scénář napsal někdo jiný. Jako bych měla zapadnout do role, kterou přede mnou dvacet let hrála jiná žena. On to nedělal schválně, to jsem věděla. Byly to jen reflexy, hluboko zakořeněné zvyky. Ale o to to bylo horší. Bojovala jsem s duchem. S duchem dokonalé Markéty, která pila kávu s mlékem, skládala ručníky a evidentně byla skvělá řidička.
Snažila jsem se to ignorovat, nechtěla jsem kazit dovolenou. Říkala jsem si, že jsem přecitlivělá, že to přejde. Ale nešlo to. V restauraci, když jsme si vybírali jídlo, se na mě podíval a řekl: „Dáš si to co vždycky? Nějaký salát?“ A pak se zarazil. „Promiň, to říkala vždycky Markéta.“ Objednala jsem si těstoviny s mořskými plody. „Zajímavý výběr,“ poznamenal. „Markéta by si tohle nikdy nedala, nesnášela ryby.“ V tu chvíli jsem měla chuť hodit po něm vidličku. Já nejsem Markéta! Chci si objednat to, co chutná mně! Chci pít kávu tak, jak chutná mně! A chci si skládat ručníky tak, jak chci já! Ale neřekla jsem nic. Jen jsem se kysele usmála.
Poslední kapkou byl předposlední večer. Nálada byla trochu napjatá, ale snažili jsme se. Otevřeli jsme si lahev skvělého Chianti, seděli jsme na terase a dívali se na hvězdy. Byla to chvíle jako stvořená pro romantiku. Tomáš mě objal, dal mi pusu do vlasů a zašeptal mi do ucha: „Jsem s tebou tak šťastný, Markéto.“
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Odtáhla jsem se od něj. Nebyla jsem naštvaná, byla jsem jen neskutečně, hluboce zraněná. V jeho přeřeknutí bylo shrnuto všechno, co mě celý týden trápilo. Nebyl tam se mnou. Byl tam pořád s ní.
„Já nejsem Markéta, Tomáši,“ řekla jsem tiše a v mém hlase se třásly slzy. Zděšeně se na mě podíval. Viděla jsem, jak mu dochází, co právě řekl. „Promiň, proboha, lásko, promiň,“ koktal. „To byl jen… to je jen zvyk. Dvacet let je dvacet let. Vůbec jsem si to neuvědomil.“
A to byla ta chvíle, kdy jsem mu to všechno řekla. O kávě, o ručníku, o řízení, o jídle. O tom, jak se celý týden cítím jako její náhražka. O tom, že nechci zapadnout do předem připravené škatulky. „Já nechci být jen nová verze Markéty, Tomáši,“ řekla jsem a plakala. „Chci, abys byl se mnou, s Martinou. Abys poznal, jak piju kafe já, jaké jídlo mám ráda já a jak chaoticky si věším ručník. Chci, abys začal tvořit nové zvyky. S námi.“
Tomáš na mě jen zíral. Myslím, že si poprvé doopravdy uvědomil, co celou tu dobu dělal. Byl z toho upřímně zdrcený a omlouval se mi snad stokrát. Náš rozhovor byl bolestivý, ale nesmírně očistný.
Poslední den naší dovolené byl jiný. Ráno mi Tomáš s úsměvem přinesl hrnek silné, černé kávy. Bez mléka, bez cukru. Bylo to malé gesto, ale pro mě znamenalo celý svět. Naše dovolená snů vlastně selhala. Ale možná právě to selhání bylo to nejlepší, co se nám mohlo stát. Donutilo nás to přestat předstírat a začít mluvit o tom, co je opravdu těžké. Pochopila jsem, že začít nový vztah po rozvodu není jen o tom, najít novou lásku. Je to hlavně o tom, odnaučit se tu starou. A to je práce na plný úvazek. Pro oba.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
