Článek
S mým snoubencem jsme si naši svatbu plánovali téměř dva roky. Nejsme žádní milionáři, a tak jsme pečlivě šetřili každou korunu, abychom si mohli dovolit den přesně podle našich představ. Naším největším snem bylo jedno konkrétní místo – nádherná stará stodola s obrovskou zahradou, která je vyhlášená svou atmosférou a bohužel také tím, že je zamluvená na roky dopředu. Měli jsme neuvěřitelné štěstí, když se uvolnil termín, a my ho okamžitě zarezervovali a zaplatili tučnou zálohu. Byla jsem v sedmém nebi.
Všechno se ale zhroutilo před pár týdny. Moje mladší sestra, které je dvacet tři, oznámila, že je těhotná. Samozřejmě, byl to pro všechny šok, ale okamžitě jsme ji podpořili. Její přítel ji požádal o ruku a oni se rozhodli, že se vezmou co nejdříve, ještě před narozením miminka.
A tehdy to začalo. Jednoho večera si mě rodiče posadili ke stolu s vážným výrazem ve tváři. „Verunko,“ začala máma opatrně, „víš, že tvoje sestra to teď bude mít těžké. Je těhotná, potřebuje se vdát co nejdřív a nemá čas ani peníze na nějaké velké plánování. Bylo by od tebe tak krásné, kdybys jí to vaše svatební místo přenechala.“
Zůstala jsem na ni zírat s otevřenou pusou. Myslela jsem, že je to vtip. Ale otec pokračoval: „Ty máš čas. Můžete se vzít za rok, za dva. Ona ten termín potřebuje teď. Je to pro rodinu, pro to miminko.“
„Ale… vždyť my jsme na to šetřili roky! Všechno máme naplánované!“ vykoktala jsem.
Jejich reakce mě naprosto odzbrojila. Začali mi vyčítat, že jsem sobecká, že myslím jen na sebe. Moje sestra, když jsem s ní mluvila, se rozplakala a obvinila mě, že jí nepřeji štěstí. „Nikdy ti na mně nezáleželo! Chceš, abych se vdávala v nějaké ošklivé sokolovně, zatímco ty budeš mít svatbu snů?“ křičela na mě do telefonu.
Celá rodina se obrátila proti mně. Tety, strýcové, všichni mi volali a psali, že bych měla „mít srdce“ a „udělat správnou věc“. Cítila jsem se jako ten nejhorší člověk na světě. Připadala jsem si jako v noční můře. Mám zahodit svůj sen, na který jsem tak dlouho šetřila, jen proto, že moje sestra neplánovaně otěhotněla?
Po několika týdnech plných hádek, slz a nátlaku jsem si s mým snoubencem sedla a probrali jsme to. Stál pevně za mnou. Řekl, že je to naše svatba a naše rozhodnutí. Společně jsme se rozhodli, že neustoupíme.
Napsala jsem rodině dlouhý email, ve kterém jsem vysvětlila, že sestru miluji a budu ji i miminko podporovat, jak jen to půjde, ale že svou svatbu, kterou plánujeme dva roky, rušit nebudeme. Odpovědí mi bylo ledové ticho.
Sestra si nakonec našla jiné místo a vdala se o měsíc později na úřadě s malou oslavou. Naše svatba se konala podle plánu. Rodiče i sestra dorazili, ale atmosféra byla mrazivá. Sotva s námi promluvili, tvářili se kysele a odešli hned po večeři. Bylo to bolestivé, ale já jsem věděla, že jsem udělala správnou věc.
Náš vztah se sestrou a rodiči se od té doby nevrátil do normálu. Je mezi námi stále napětí. Ale já nelituji. Měla jsem svou svatbu snů s mužem, kterého miluji. A naučila jsem se tvrdou lekci – někdy si člověk musí vybrat sám sebe a své štěstí, i když to znamená jít proti těm, které miluje.
