Článek
Název tohoto odstavce je výpůjčkou z podtitulu knihy ruského historika Alexeje Ignatěviče Kondratěnka, v níž podrobně rozebírá rozsah vojenské pomoci, kterou západní spojenci, především pak Spojené státy, Sovětskému svazu poskytly. Autor dochází k jednoznačnému závěru, že bez západní pomoci by Sovětský svaz Německu nevyhnutelně podlehl.
Tento závěr samozřejmě znamená zhroucení jednoho z pilířů dříve sovětské a dnes ruské propagandy. Ta se k vítězství nad Německem neustále vrací jako k jednomu ze základních kamenů své existence. Fakt, že by k němu nedošlo bez materiální pomoci USA, byl dlouhodobě zamlčován a není bohužel součástí obecného povědomí. U toho to ale nekončí.
Prostřednictvím nechvalně známého paktu Molotov-Ribbentrop se Sovětský svaz nepochybně podílel významnou měrou na samotném rozpoutání druhé světové války v Evropě. Jak už to tak ale u totalitních režimů, které se navzájem dlouhodobě nesnesou ze samé podstaty věci, bývá, Adolf Hitler se proti Sovětskému svazu obrátil a v červnu 1941 nařídil invazi. A zde nastupuje další velká lež, nebo alespoň velká nepřesnost.
Sebeobětování sovětských vojáků? Ano, ale…
Sovětská, resp. ruská legenda o vítězství ve „velké vlastenecké válce“ vždy pracovala s motivem, že sovětští vojáci bojovali za hraní sebeobětování, z čehož plynou i obří ztráty. Padlých vojáků bylo totiž až 10 milionů, zdaleka nejvíce ze všech válčících stran. V tuto chvíli je třeba zmínit, že nikdo nezpochybňuje osobní statečnost a obětavost prostých sovětských vojáků i civilistů. Podstata věci tkví v tom, že tyto obří ztráty byly způsobeny z velké části vedením, pro které byl lidský život naprosto bezcennou položkou v seznamu vojenského materiálu, a které současně postrádalo elementární schopnost řízení války.
V první řadě je třeba zmínit čistky, které na rozkaz Stalina proběhly při hledání imaginárních nepřátel s brutální intenzitou skrze celou společnost. Nevyhnuly se samozřejmě ani armádě, právě naopak. Stalin si tak naprosto nelogicky zlikvidoval svoji vojenskou elitu a armáda tak byla v první fázi naprosto nepřipravená na střetnutí s nepřítelem. Připočtěme si k tomu jeho absurdní víru v to, že Hitler nezaútočí, která vedla k nepřipravenosti a katastrofa byla na světě.
Naprosto děsivé sovětské ztráty, které byly v prvním období války v poměru až 20:1 za situace, kdy Sověti byli obránci, jsou něčím, co nemá v historii vojenství příliš mnoho obdob. Z této doby potom pochází také známý „rozkaz č.227“.
Stalin a Rozkaz č.227
Pod číslem 227 se skrýval Stalinův rozkaz, který známe také pod jménem „Ani krok zpět“. Pravilo se v něm následující:
„Je třeba bránit do poslední kapky krve každou pozici, každý metr sovětského území, držet se každého kousku sovětské země a bránit ji až do konce.“
To zní samozřejmě ušlechtile, nicméně to znamenalo, že vojáci byli nuceni chovat se prakticky sebevražedně. Pokud někdo začal ustupovat, byl zastřelen, případně zařazen do tzv. trestných oddílů, které byly vysílány na mise typu frontálních útoků na opevněné pozice nebo „deaktivace minových polí“. Ústup je za normálních okolností přijatelným vojenským manévrem, s jehož pomocí může schopný velitel zabránit ztrátám životů vojáků, vytvořit si lepší pozici pro obranu či přímo pro protiútok apod. Tím, že Rudá armáda měla tyto manévry zakázané, přišla o stovky tisíc vojáků zcela zbytečně.
Jinými slovy: Sovětský svaz nedosáhl vítězství nad Hitlerem díky Stalinovi, ale navzdory Stalinovi a jeho absurdním a nelidským rozkazům.
1) Order No. 227: Stalinist Methods and Victory on the Eastern Front
2) Not One Step Back
3) Stalin issues Order No. 227—outlawing cowards
